Školiaci víkend - Hustopeče (4. - 7. dubna 2013)

Krátky úryvok z denníka Náhradnej náruče

Chladné piatkové dopoludnie, 9 zmätených dievčat , trošku bojazlivých, zvedavých a plných očakávaní sa potuluje po hlavnom nádraží. Nakoniec možno vidieť ako sa zoskupia do krúžku a vymenia si medzi sebou množstvo skúmavých pohľadov. Dalo by sa povedať že kruh bol pre ne asi najobľúbenejším útvarom od prvej až po poslednú chvíľu školiaceho víkendu. 

Postupne sa začínajú spoznávať. 

Prezentujú svoje pohybové schopnosti 

pri prvých oťukávacích aktivitách, následne aj svoje maliarske schopnosti pri maľovaní obálok, komunikačné schopnosti pri debatách v komunite, nevynechajú ani prezentačné schopnosti, ktoré ostatným predvádzajú pri zdieľaní poznatkov o náhradnej starostlivosti, svojimi kuchárskymi schopnosťami pomáhajú kuchárom z lepením pirohov, a v neposlednom rade prejavujú aj schopnosť iným naslúchať, byť empatický a tolerantný. Vyzerá to teda tak, že je to partia celkom schopných dievčat. Čo ale je viac, než všetky ich schopnosti dohromady je ich záujem o Náhradnú náruč. To je to, čo ich spája asi najviac.

Keď prichádza deň odchodu dajú spoločnými silami dokopy útvar charakterizujúci spolunažívanie celej ich skupinky a všetkým je jasné že to je ich obľúbený kruh.  Bol to kruh celkom malinký vyzerajúci ako retiazka kde sa jej očká navzájom prepájajú.. Postupne sa rozpojil a každá jeho častí si vzala kopu zážitkov, nových poznatkov, príjemných spomienok a šla svojou cestou... ja ale verím, že sa ešte pár z nich určite stretne.

Z tajného denníka vytrhla Kaťa

Poprvé na Kociánce

Pro Náhradní náruč to bylo poprvé na Kociánce, pro mě to bylo poprvé v Náhradní náruči. Tahle akce se od ostatních „náručáckých“ výjezdů nelišila jen novým pracovištěm, ale také tím, že jsme v Kociánce neměli zajištěné ubytování a každý den jsme tam docházeli. Všichni jsme tedy měli velká očekávání a úplně nevěděli, do čeho jdeme. Hned jak jsme poprvé vstoupili do areálu, se ale začal rýsovat obrázek našeho dobrovolnického víkendu v jasných barvách.
Dostali jsme se na oddělení, na kterém se nachází děti s nařízenou ústavní péčí, tedy děti z různých důvodů odebrané z rodin. Žijí tu v malých skupinkách s vychovatelkami a asistentkami, které se u nich pravidelně střídají. Personál nás přijal vcelku vlídně a samotné děti byly nadšené z nových tváří, hned se začaly zajímat o to, kdo jsme a proč jsme přišli.
Velkou část našeho programu tvořily venkovní aktivity. Buď jsme využívali možností areálu, nebo se vydali na dětské hřiště nedaleko Kociánky. Díky tomu, že nás bylo tolik, jsme mohli dětem poskytnout i méně všední zážitek – návštěvu lužáneckého parku, a to i se dvěma vozíčkáři. Dětem přitom byla určitě mnohem menší zima než nám, ale zatnuli jsme zuby nebo jsme se pro zahřátí s našimi svěřenci proběhli a tak jsme si společné chvíle venku snad užili všichni. I tak jsme pak ale ocenili vyhřátou výtvarnu, kde jsme dětem pomáhali s výrobou vánočních přáníček a lampiónů, nebo hernu, kde jsme zase stavěli autodráhy, ale taky jsme si skvěle zatancovali.

Víkend by neproběhl tak hladce bez našich skvělých vedoucích, které se ujaly nejen organizace, ale staraly se taky o naše plná bříška. Když jsme měly chvíli volno, tak s námi konzultovaly, co jsme právě prožili a byly prostě hrozně fajn.
Takže můj dojem z první akce s Náhradní náručí je víc než dobrý. Získala jsem cenné zkušenosti a hodně mě to nakoplo k tomu, abych se i jako studentka snažila víc dostat do praxe.
Když jsem poslední večer odcházela domů docela vyčerpaná, byla jsem hrdá na sebe i na celý náš dobrovolnický tým. Věřím, že i na Kociánce hodnotili naši první spolupráci pozitivně a brzy se tam vrátíme.

Pája

Školící víkend v Obůrce u Blanska (19. – 21. října 2012)

Nových zájemců o spolupráci s projektem Náhradní náruč bylo hodně. Krátce po uzávěrce přihlášek nám byl doručen e-mail s podrobnostmi týkající se školícího víkendu. Seznam věcí, které budeme potřebovat, v mnoha z nás vyvolával zvědavost, nadšení, trochu nejistotu, ale hlavně přesvědčení, že se o víkendu rozhodně nudit nebudeme. A taky že ne!
Již během společné cesty do Obůrky jsme měli příležitost seznámit se ostatními účastníky a některými vedoucími, čekání na autobus jsme si krátili seznamovacími a zahřívacími hrami. Na místo jsme přijeli v pátek odpoledne, kde na nás čekal zbytek organizačního týmu. Víkend mohl začít :)
Krásné, slunečné podzimní počasí nás provázelo celý pobyt, samozřejmě jsme toho využívali, a proto mnoho společných aktivit probíhalo venku. Byly zaměřené na seznamování se mezi sebou, na sebepoznání a sebezkušenost, dále na spolupráci ve skupině, motivaci a důvěru. Program byl provázen teoretickými přednáškami z oblasti vývojové psychologie, ústavní výchovy, náhradní rodinné péče, členové týmu nám sdělovali vlastní zkušenosti, seznámili nás s fungováním projektu, byly vedeny společné diskuze na daná témata. Pro některé z nás byla teorie opakováním, mnozí získali nový pohled na danou problematiku, doplnili si své dosavadní poznatky, pro další to bylo zase úplně něco nového. Myslím však, že každý si z toho vzal něco pro sebe, alespoň další náměty k zamyšlení.   
Abychom se všichni cítili po celou dobu víkendového programu příjemně, provázeli nás naši osobní andělé. Každý se stal andělem osoby, kterou si vylosoval. Byť jen milým slůvkem nebo malým vzkazem, který každý z nás mohl najít ve své osobní obálce, jsme se vzájemně mohli potěšit, pochválit, povzbudit se nebo si udělat radost. Nikdo z nás tak neměl důvod cítit se sám, přestože jsme se během této krátké doby navzájem seznámili a navázali nová přátelství. Ještě více potěšující bylo, když jsme na konci pobytu ve své obálce objevili mnoho dalších milých vzkazů, nejen od svých andělů. A to bylo možná pravým smyslem této „hry na anděla“. 
Za sebe, i za celou výpravu nováčků, bych chtěla ještě jednou poděkovat celému týmu Náhradní náruče za skvělý víkend, za jeho výbornou organizaci, za starostlivost o nás a nové zkušenosti, které jsme mohli získat. Děkujeme a těšíme se na další spolupráci :)

Terka

Z Opatova na rozlúčku

Práve keď sa august prelomil do svojej druhej polovice, „tým vedúcich“ nášho projektu sa rozhodol, že namiesto práce a povinností sa začne konečne venovať spoločnej zábave. Víkend za odmenu, ako sme ho v predchádzajúcich e-mailoch označili, sa tak trochu symbolicky konal v Opatove, kde sme sa začali skupinovo zoceľovať prvýkrát, niekedy počas minulej jesene.

Gatě dolů! :)

Aj napriek dovolenkovým a iným komplikáciám sa nás na chalupe zišlo viac než dosť. Wyll, Domi, Tomáš, Marťa, na skok Eváč, náš „finančný poradca“ Honza, fotografka Kristýna, zástupca dobrovoľníkov Vašek a ja – v tomto zložení sme vytrvalo relaxovali, jedli dobroty, ktoré sa na študentskom jedálničku zas tak často nevidia, pri lahodnom Úpadkov Mojite sme rekapitulovali naše pohľady na uplynulý rok. A aby som nezabudla na moju fakt najobľúbenejšiu činnosť – jeden druhého sme pred smrťou z tepla zachraňovali sprchami ľadovej vody, za účasti momentu prekvapenia.

Pri tom všetkom mi nedalo nemyslieť na to, že podobnej akcie sa už ako člen týmu nezúčastním. Spomínala som si na všetky zapeklité ale aj hrejivé okamihy, ktoré som si do pamäti vryla vďaka Náruči. Sústavný súboj pocitu vyčerpania po dni strávenom na herni s miliónom mrštných detských potvoriek a dobre vykonanej práce na večerných skupinových pokecoch. Priateľstvá nadobudnuté, transformované a posilnené vplyvmi udalostí, spoločných povinností a plánov. Plná schránka výhražných e-mailov zapríčinená mojou lenivosťou a následne týmová schôdza, na ktorej sa zase všetko odpustí.

V Náruči som strávila spolu 3 roky. Počas nich som si ujasnila kopec vecí o svete, o ľuďoch obecne i o sebe. Každému, koho zaujíma psychológia, sociálna práca, alebo vlastne akákoľvek nesebecká činnosť stále dookola odporúčam, aby sa prihlásil. Ja už ale viem, že pre mňa nastal čas hľadať zase iné zákutie, v ktorom je treba pomáhať. Preto sa s miestom v týme lúčim a uvolňujem priestor novému talentovanému flákačovi/flákačke s dobrým srdcom :)

Sabi

Júnové Vary

Júnový výjazd vo Varoch napokon úspešne prebehol aj napriek všetkým komplikáciám, ktoré sa vyskytli pred jeho zrealizovaním. Najskôr poodpadávala väčšina dobrovoľníkov, potom nastali zdravotné problémy aj vrámci samotného organizačného týmu, takže sa na poslednú chvíľu riešila krízová varianta, z ktorej vyšla krásne intímna skupinka v podobe dvoch dobrovoľníčok a mňa s Domi.

Víkend teda prebiehal v úplne inej atmosfére ako tomu býva v hojnejšom počte. Avšak nemôžem sa sťažovať, pretože takto sme aspoň bývali všetky spolu, nemuseli sme nikoho obháňať, aby prišiel včas na raňajky, ... Proste to bolo tak pohodovejšie.

Rovnako príjemný bol aj celý pobyt. Počasie nám prialo, a tak sme mohli celé dni tráviť s deckami vonku na záhrade, či na prechádzke s drobcami v kočíkoch. A hoci nám napokon nevyšlo plánované kúpanie, náhradný plán bol možno ešte lepší. Vybrali sme sa na výlet lanovkou na miestnu rozhľadňu, pri ktorej je aj minizoo, z ktorej mali tí najmenší z nás asi najväčšiu radosť. Ja som sa úprimne najviac tešila z výhľadu z vrcholu rozhľadne, na ktorú sa mi však napokon podarilo dostať len jedno dievčatko.

Vrcholom výjazdového programu však nebol tento výlet, ale informácia, že tri sestry sú konečne umiestnené spoločne v Dánsku:) Pre tých z nás, ktorí ich videli v domove opakovane (teda hlavne Domi) to bola naozaj tá najlepšia správa akú sme sa mohli dozvedieť.

Napriek osobnejšej  atmosfére, ktorá bola vytvorená minimom účastnikov však dúfam, že sa nabudúce na zastávke vo Varoch stretneme vo väčšej zostave ;)

Evka