Školící víkend v Obůrce u Blanska (19. – 21. října 2012)

Nových zájemců o spolupráci s projektem Náhradní náruč bylo hodně. Krátce po uzávěrce přihlášek nám byl doručen e-mail s podrobnostmi týkající se školícího víkendu. Seznam věcí, které budeme potřebovat, v mnoha z nás vyvolával zvědavost, nadšení, trochu nejistotu, ale hlavně přesvědčení, že se o víkendu rozhodně nudit nebudeme. A taky že ne!
Již během společné cesty do Obůrky jsme měli příležitost seznámit se ostatními účastníky a některými vedoucími, čekání na autobus jsme si krátili seznamovacími a zahřívacími hrami. Na místo jsme přijeli v pátek odpoledne, kde na nás čekal zbytek organizačního týmu. Víkend mohl začít :)
Krásné, slunečné podzimní počasí nás provázelo celý pobyt, samozřejmě jsme toho využívali, a proto mnoho společných aktivit probíhalo venku. Byly zaměřené na seznamování se mezi sebou, na sebepoznání a sebezkušenost, dále na spolupráci ve skupině, motivaci a důvěru. Program byl provázen teoretickými přednáškami z oblasti vývojové psychologie, ústavní výchovy, náhradní rodinné péče, členové týmu nám sdělovali vlastní zkušenosti, seznámili nás s fungováním projektu, byly vedeny společné diskuze na daná témata. Pro některé z nás byla teorie opakováním, mnozí získali nový pohled na danou problematiku, doplnili si své dosavadní poznatky, pro další to bylo zase úplně něco nového. Myslím však, že každý si z toho vzal něco pro sebe, alespoň další náměty k zamyšlení.   
Abychom se všichni cítili po celou dobu víkendového programu příjemně, provázeli nás naši osobní andělé. Každý se stal andělem osoby, kterou si vylosoval. Byť jen milým slůvkem nebo malým vzkazem, který každý z nás mohl najít ve své osobní obálce, jsme se vzájemně mohli potěšit, pochválit, povzbudit se nebo si udělat radost. Nikdo z nás tak neměl důvod cítit se sám, přestože jsme se během této krátké doby navzájem seznámili a navázali nová přátelství. Ještě více potěšující bylo, když jsme na konci pobytu ve své obálce objevili mnoho dalších milých vzkazů, nejen od svých andělů. A to bylo možná pravým smyslem této „hry na anděla“. 
Za sebe, i za celou výpravu nováčků, bych chtěla ještě jednou poděkovat celému týmu Náhradní náruče za skvělý víkend, za jeho výbornou organizaci, za starostlivost o nás a nové zkušenosti, které jsme mohli získat. Děkujeme a těšíme se na další spolupráci :)

Terka

Z Opatova na rozlúčku

Práve keď sa august prelomil do svojej druhej polovice, „tým vedúcich“ nášho projektu sa rozhodol, že namiesto práce a povinností sa začne konečne venovať spoločnej zábave. Víkend za odmenu, ako sme ho v predchádzajúcich e-mailoch označili, sa tak trochu symbolicky konal v Opatove, kde sme sa začali skupinovo zoceľovať prvýkrát, niekedy počas minulej jesene.

Gatě dolů! :)

Aj napriek dovolenkovým a iným komplikáciám sa nás na chalupe zišlo viac než dosť. Wyll, Domi, Tomáš, Marťa, na skok Eváč, náš „finančný poradca“ Honza, fotografka Kristýna, zástupca dobrovoľníkov Vašek a ja – v tomto zložení sme vytrvalo relaxovali, jedli dobroty, ktoré sa na študentskom jedálničku zas tak často nevidia, pri lahodnom Úpadkov Mojite sme rekapitulovali naše pohľady na uplynulý rok. A aby som nezabudla na moju fakt najobľúbenejšiu činnosť – jeden druhého sme pred smrťou z tepla zachraňovali sprchami ľadovej vody, za účasti momentu prekvapenia.

Pri tom všetkom mi nedalo nemyslieť na to, že podobnej akcie sa už ako člen týmu nezúčastním. Spomínala som si na všetky zapeklité ale aj hrejivé okamihy, ktoré som si do pamäti vryla vďaka Náruči. Sústavný súboj pocitu vyčerpania po dni strávenom na herni s miliónom mrštných detských potvoriek a dobre vykonanej práce na večerných skupinových pokecoch. Priateľstvá nadobudnuté, transformované a posilnené vplyvmi udalostí, spoločných povinností a plánov. Plná schránka výhražných e-mailov zapríčinená mojou lenivosťou a následne týmová schôdza, na ktorej sa zase všetko odpustí.

V Náruči som strávila spolu 3 roky. Počas nich som si ujasnila kopec vecí o svete, o ľuďoch obecne i o sebe. Každému, koho zaujíma psychológia, sociálna práca, alebo vlastne akákoľvek nesebecká činnosť stále dookola odporúčam, aby sa prihlásil. Ja už ale viem, že pre mňa nastal čas hľadať zase iné zákutie, v ktorom je treba pomáhať. Preto sa s miestom v týme lúčim a uvolňujem priestor novému talentovanému flákačovi/flákačke s dobrým srdcom :)

Sabi

Představení týmu: Sami

Do NN jsem se nechala nalákat přes prezentaci projektů v rámci ČASP a to proto, že mám ráda děti a taky proto, že se mi líbily dredy Wyll, která nám ho prezentovala. Tak jsem podala přihlášku, jela se na víkend zaškolit, pak jsem začala jezdit do ústavů a najednou je ze mě slečna organizátorka – juniorka. Tak jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. A těším se.

Děti v ústavech ve mně probouzí spoustu pocitů. Třeba něhu. Hodně něhy. A taky radost, když oni mají radost, únavu po dlouhém běhání ve sněhu, chuť všechny si je odvézt domů, naštvání na společnost (občas i na ně, obvzvlášť na ty starší :)), totální dojetí, když si se mnou žvatlavě povídají... Nechávají ve mně obrazy a vzpomínky, které nikdy nezapomenu. 

 

Myslím si o sobě, že jsem upovídaná (což občas může být otravné a taky určitě je), kamarádská a umím vyjít skoro s každým. Taky jsem trochu bláznivá a baví mě to. Ztrácim věci. A směju se vlastním vtipům. (A vy byste měli taky, sou totiž fakt vtipný!). A občas začnu z ničeho nic divně tancovat.

Mám ráda (kromě dětí a lidí) maličkosti, které mě těší. Třeba černej čaj s citrónem a medem, válet se v létě na vysluněné louce, poslouchat tátovy staré gramodesky, jet na spontánní výlet, borůvky s cukrem (nejlíp ty z Beskyd), teplé letní bouřky (a běhání v nich), chození bosky, ofinky, cesty vlakem s kamarády a vínem, lízátka, Prahu (a její kavárny), dobré jídlo a kvalitní spánek (třeba pod širákem), bublifuky, sukně a šaty (obzvlášť, když se točí), poměnky, koncerty kapel mejch kamarádů, hloupý i chytrý filmy, básně/ičky, zkomolený slova, tancování a dalších asi tak milion věcí…

Představení týmu: Evka V.

Do NN som sa dostala hneď v prvom ročníku, cez projekt ČASP-y, ešte v období keď bol určený len študentom psychológie a neprebiehal takto "vo veľkom". Tento projekt bol pre mňa vtedy jasnou voľbou, pretože malé deti úplne zbožňujem :) a preto som sa ho zúčastnila aj hneď v ďalšom semestri. Po chvíľkovej pauze som naspäť v pozícií Juniora, poprípade ma už niektorí môžu poznať ako jedného z hlavných šéfkuchárov :P
Deti v kojeňáku vo mne vyvolávajú toľko pocitov naraz ako žiadne iné. Na jednej strane je to čistá radosť, ktorá je pre mňa prirodzená v kontakte s drobcami, pretože detský úsmev alebo smiech je naozaj niečo neoceniteľné :) Avšak je tu aj druhá strana, ktorá u mňa prevažuje asi vo chvíľach keď nie som priamo s deťmi, ale nad všetkým rozmýšľam. Vtedy pociťujem ľútosť a smútok nad ich osudmi, bezmocnosť nad tým všetko to zmeniť a hnev a nepochopenie nad tým ako ich niekto mohol opustiť. A takisto nerozumiem tomu prečo každému tak záleží na tom, aby ďalej šíril svoje, úprimne nie vždy podarené gény a prečo sa nenájde viac ľudí, ktorí by si tieto úžasné deti vzali domov a vychovali ich ako vlastné.

Okrem detí a zvieratiek mám strašne rada spánok, slnko, hudbu a dobré jedlo. A samozrejme aj príjemnú spoločnosť, uvítam však občasný pokoj od všetkého a od všetkých... Ďalej mám rada cudzie jazyky a momentálne som zbláznená do holandčiny, ktorú aj študujem.
Myslím si o sebe, že som energická a priateľská, často síce roztržitá, ale väčšinou sa dá na mňa spoľahnúť. A veľmi rada sa bavím s ľudmi všetkými možnými spôsobmi komunikácie, hoci mám určite najradšej tú osobnú.

Co dal a vzal rok 2011 v Náhradní náruči

Co se roku 2011 jistě nedá upřít je to, že byl velmi intenzivní a pro projekt/iniciativu Náhradní náruč v lecčems přelomový.

A v co jsme se vlastně přelomili? Malý projekt, který fungoval na nadšenecké bázi, se stal projektem poloprofesionálním. Díky podpoře EU a programu Mládež v Akci jsme mohli své aktivity rozšířit, vzdělat sebe i další, navštívit několik institucí, začít docházet na profesionální supervizi, vyškolit více dobrovolníků, nabídnout spolupráci více institucím.

Na jaře 2011 jsme navštívili KDD v Karlových Varech a začali psát projekt s žádostí o finanční příspěvek na naši činnost. Mohly nastat dva hrozné scénáře, prvním bylo, že po vynaložené energii při psaní projektu žádné peníze nedostaneme a druhý, snad ještě horší, byl ten, že je dostaneme a budeme „to“ muset zrealizovat. Jak víte, nastal ten horší, peníze jsme dostali, otevřela se nám příležitost aktivity rozšířit a uvázat se k mailovéschránce, k blogu, facebooku, webu a dalším aktivitám zdánlivě vůbec nesouvisejícím s Náručí ještě víc.

Hned v září jsme proto ve skrovném počtu opět vyjeli do Karlových Varů a při několika sklenkách lázeňské vody, Martini a piva v hotelu Thermál (ani jedno nehrazeno z peněz pro Náhradní náruč) jsme vymýšleli co dál. Pak jsme se chaoticky naháněli po mailu, schvalovali jsme zdánlivě neschvalovatelné, posouvali jsme vše dál do hlubokého podzimu, vyrobili nástroj moci – razítko – a nemohli se skoro vůbec sejít. 

Pak jsme konečně vyjeli na víkend do Jihlavy, kde to dopadlo zajímavě a rozporuplně a v týmu už definitivně krystalizovala blbá nálada. O víkend později jsme se na Vysočinu vrátili a podrobili se „víkendovému výcviku ve skupinové dynamice“, který dynamicky vyvrcholil tím, že jsme po sobě doslova házeli kameny. Tolik o tom, čeho všeho je mimo jiné schopen tým pachatelů dobrých skutků a mírumilovných studentů psychologie.

O víkend později jsme nicméně v dobré náladě vyrazili na Vysočinu opět (Můžeme mluvit o třech zásadních podzimních víkendech na Vysočině). Tentokrát, abychom přivítali 21 studentů, pracujících, zkrátka lidí, kteří se zajímají a nejsou jim některé věci jedno. Těm jsme představili, co děláme, nechyběl smích a slzy, praskání dřeva v kamnech, spousta přednášek, něco málo sebezkušenosti a něco málo spánku.

Konečně jsme v prosinci naplánovali několik víkendů přímo v institucích, kde působíme, po různých přesunech se uskutečnil jeden delší víkend v Karlových Varech. Dojímali jsme se, hráli si s dětmi, zdálky sledovali nadšené rodiče, kteří pod stromeček dostanou miminko.

Kromě toho jsme od léta sledovali mediální „hon na čarodějnice“ namířený proti kojeneckým ústavům, kde jsou nuceny pobývat děti. Nikoliv však kvůli existenci těchto zařízení samotných, nýbrž kvůli tomu, co se dělo a děje v rodinách těchto dětí a kvůli některým legislativním lhůtám, díky nimž jsou nuceny pobývat tam, kde pobývají. Osobně jsem znepokojen dalšími pachateli dobrých skutků, kteří na hranice kojeneckých ústavů nekriticky a lehkomyslně přikládají další dřevo a doufají ve spásu pěstounskými rodinami, kterým ale velmi fandíme a doufáme, že se zdaří.

Těšíme se do dalšího roku a na další dobrovolníky, víkendy, instituce a hlavně děti, kvůli kterým se „to“ celé děje. A také doufám, že sami sebe budete mít rádi, abyste mohli dobře pomáhat jiným a obecně, že nebude zavírat oči a nebude vám to všechno tak nějak jedno.

S přáním klidně prožitých svátků a úspěšného vstupu do dalšího roku za celý tým Náhradní náruče,

Tomáš

Dobrovolnický víkend (28. - 30. 11. 2011)

Na dobrovolnický víkend jsem jela se smíšenými pocity. Mohlo za to hned několik věcí - zánět močáku, únava a rozčarování nad tím, že se pořád něco mění, nefunguje, nekomunikuje. Na druhou stranu jsem si říkala, že to dopadne dobře (popravdě nechápu, kde se právě u mě tento optimismus vzal :)

Wyll, Tom a naši kuchaři byli na skautské základně nachystáni již od čtvrtečního odpoledne. Zbylé organizátorky pak s dobrovolníky (po menších peripetiích v poli) dorazily na místo v pátek kolem jedné. Začaly klasické seznamovačky, u kterých jsme se všichni celkem pobavili. Před teoretickým blokem jsme zjistili, že projektor jaksi odmítá spolupracovat, ale naštěstí jsme si poradili i bez něho. A to také díky dobrovolníkům. Živě reagovali, zajímali se a ptali... Musím říct, že tak velká iniciativa mě překvapila a strašně moc potěšila.

V sobotu, po probuzení v sedm (!!!) hodin, jsem myslela, že nevstanu. Díky bohu, jsem alespoň nemusela absolvovat rozcvičku :P. Dopoledne více méně probíhaly další teoretické bloky a odpoledne jsme se rozdělili do tří menších skupinek, abychom dobrovolníkům poskytli další avizovanou „aktivitu“, a to sebepoznání. Mě osobně to hrozně bavilo, a věnovala bych tomu i delší dobu. Což ale, hlavně z časového hlediska, nebylo možné.

V neděli (kdy jsem si myslela, že už vůůůbec nevstanu:) dobíhaly teoretické bloky, diskuze, nějaké ty administrativní záležitosti a následně rozloučení.

Z mého pohledu to byl opravdu vydařený víkend, který splnil to, co jsem si od něj přála. Totiž abychom odjížděli vyčerpaní (což platilo hlavně dobrovolníkům :) a spokojení.

Teď na nás (organizátory) čeká spousta zpětných vazeb, přemýšlení, rozhodování a dalšího plánování.

Určitě jsem na něco důležitého zapomněla, takže kdo tam byl, ať neváhá a napíše svoje zážitky.

Plác a mějte se všichni fajn ;)

Domi

PS: Pokud by někoho zajímal můj močák, tak už je to mnohem lepší ;)

Z deníku Hraboše polního (Microtus arvalis)

V Opatově žiju od narození a přiznávám, že už nejsem nejmladší. Mám tu svojí malebnou chaloupku a život tu probíhá bez problémů, ale i bez zábavy. Minulý víkend ke mně ale přijeli hosti. Jako slušně vychovaná myš jsem je chtěla pozvat do svého pokojíčku za prkenným obložením, a tak jsem několikrát přeběhla po poli, které se jmenuje postel. Pozvání sice nepřijali, ale aspoň mě nezabili a i jinak vypadali celkem mile. Až moc. Chápejte, lidi na mně většinou nastražují pasti a rozličně mi znepříjemňují život. Tihle ale vypadali jinak, takže jsem se rozhodla, že je budu pozorovat.

        Nejdříve začali vytahovat nějaké papíry a o něčem se dohadovali, až to chvílemi vypadalo jako hádka! Že bych se v nich spletla? Ale ne, velice rychle se uklidnili a musím říct, že po zbytek víkendu, jsem už vídala jen úsměvy. Většinu dne sedávali v kruhu na mojí verandě a o něčem živě diskutovali. Občas jim ale přes tváře přeběhl stín (a mně zároveň mráz po zádech), zachmuřili se a některým začaly téct slzy. Když se to stalo poprvé, trošku jsem se bála, ale časem jsem si zvykla a musím se přiznat, že oceňuji, že ti dnešní lidští mladí mají ještě nějaké city, nestydí se za ně a jsou ochotní se s nimi poprat. Taky tam měli dvě lidské samice druhu Homo sapiens sapiens, které opravdu vypadaly moudře a pokaždé si věděly rady s každou situací. Také měly mezi mláďaty respekt, takže jim bylo s téměř nábožnou úctou nasloucháno.

          Ještě Vám musím říct, co se mně na nich líbilo. Oni totiž byli takoví hraví. Já vím, sice jsou to lidská mláďata, ale úplně nejmladší už taky nejsou. Přesto se nebáli hrát si s hlínou, pastelkami, psát si básničky a dokonce si zorganizovali bitvu! No prostě takhle dobře jsem se už dlouho nepobavila.

          V kuchyni měli dva švarné mládence, kteří se celý den točili kolem plotny a nádherně mi to tu vytopili. A taky vařili jídlo, které se mi doslova rozplývalo na jazýčku. Prostě myší ráj. Sečteno a podtrženo, je to sice pár dní co odjeli, ale už teď mi chybí. Doufám, že zase někdy přijedou a zpříjemní stárnoucí myši její až příliš dlouhé dny samoty.

Wyll

Plánovací víkend v Jihlavě (14.-16.10.2011)

Na víkend 14.-16.10. jsme měli naplánované 3 dny v Jihlavě, kde jsme chtěli chodit do KÚ, stmelit tým a zároveň připravit další program našeho projektu. Všechno to nakonec dopadlo trochu jinak, takže jsme se rozdělili na dvě skupiny. V tomto článku se dozvíte zkušenosti z obou :) Domi

Dobrovolničení v KÚ

Náš tým se rozhodl navštívit jihlavský kojenecký ústav a vytvořit v něm vhodné podmínky pro náš projekt. Dá se říct, že tato akce neprobíhala zrovna podle našich představ. KÚ nejdřív vůbec neměl zájem o sedm dobrovolníků a trval na počtu jednoho až dvou, to se po nějaké době Tomášovi povedlo zvrátit v náš prospěch. Aspoň jsme si to mysleli. Den předtím, než jsme na místo dorazili, proti tomuto rozhodnutí proběhla personální „vzpoura“, jejímž výsledkem bylo, že jsme druhý den klepaly na dveře ústavu jen já a Sabína s nevelkým nadšením, o to však s většími obavami. Ty se pak ukázaly jako přehnané.

S dětmi jsme strávily pátek a sobotu, docházely jsme hlavně v čase, který byl vyhrazen k pobytu na herně a k vycházkám, pomáhaly jsme sestrám s oblékáním, občas i s krmením, což v Karlových Varech a v Aši nebývalo zvykem. Děti vypadaly, že jsou z nás celkem nadšené, problémem se ale ukázal nevelký počet nás dobrovolníků, přičemž jsme ještě každá byla na jiném oddělení. Děti bojovaly o naši pozornost, a to všemi možnými způsoby, strkaly se, mlátily se hračkami po hlavičkách, vřískaly a brečely. Náhodnému pozorovateli by se s největší pravděpodobností naskytl obrázek dvou holek ověšených pěti dětmi současně, plazícími se přes sebe, jak si každé snaží vydobýt to nejlepší místo. Na vycházkách už na nás sice nepřipadal tak velký počet dětí, většinou jsme měly na starosti 2-3, což ale vzhledem k autům, pejskům, listí a jiným přírodním úkazům nebylo zrovna ideální.

Já sama musím přiznat, že jsem odcházela velmi vyčerpaná, zejména z kratochvílí typu „letadlo“ a házení do vzduchu, kdy se na mě smálo jedno dítě, kterému jsem se právě věnovala, ostatních pět mi lezlo po nohou, natahovaly ke mně ruce, případně nabíraly k pláči. Nevím jak vy, ale já si takhle nepředstavuji dobrovolnickou činnost, která by někomu (ať už dobrovolníkovi nebo dětem) přinášela užitek. Abych nebyla jen kritická, musím říct, že i přes výše zmíněné ne zrovna optimální podmínky, jsem odcházela spíše s pozitivními pocity. Děti toužily po mojí pozornosti, sestry byly milé, některé si s námi se zájmem povídaly. Rozhodně jsem si nepřipadala jako nevítaný vetřelec, kterého je potřeba zneškodnit. Doufám, že i my jsme na nich zanechaly dobrý dojem.

Evka

Hledání ubytování a plánování

Po několika změnách na poslední chvíli jsme v pátek (14. 10.) v odpoledních hodinách odcestovali do Jihlavy (všichni kromě Sabi a Evči, které už od rána pilně dobrovolničily v jihlavském kojeneckém ústavu). V poněkud přecpaném vlaku jsme se nakonec přece jen nějak usadili a cestou jsme se pustili do předběžného pročítání přihlášek dobrovolníků. Nejen díky tomu nám cesta relativně rychle uběhla. Ubytovali jsme se u Wyll, kde na nás čekaly holky s prvními dojmy z kojeňáku. Po večeři jsme pořešili něco málo z organizačních záležitostí a potom jsme se rozdělili na dvě skupinky – unavenější část týmu zůstala doma a zbytek vyrazil do jihlavského centra ‚na jedno‘ :). Jelikož jsme slušné mladé dámy, moc jsme neponocovaly, abychom byly v sobotu hezky čerstvé. 

V sobotu ráno odešly holky zase dobrovolničit a ostatní členy týmu čekal téměř celodenní roadtrip. Nejprve jsme vyrazili omrknout Wyllinu chatu v Opatově, ve které strávíme příští víkend a budeme se pod odborným vedením připravovat na onen všemi dobrovolníky jistě očekávaný školící víkend. Moc se nám tam líbilo, a když se nám (=Tomovi) po chvíli zápolení s klíčem podařilo zamknout, vyrazili jsme na menší výlet na vrch Křemešník. Tam jsme nejprve svižně vystoupali (v mém případě spíš bez dechu se vydrápali) na rozhlednu Pípalku, a po pár chvílích kochání nádhernou okolní krajinou (počasí nám vyšlo opravdu krásně) jsme slezli zase dolů a vyšli na procházku kolem studánek. Nasvačení a dostatečně vyprocházení jsme odfrčeli směr Hluboká. Po cestě jsme se zastavili na oběd v malebném městečku, jehož jméno si nepamatuju, protože jsem spala, když jsme tam přijeli, a protože jsem byla rozespalá, když jsem se ptala, kde to vlastně jsme a stejně jsem to pak zapomněla J. Pod zkušenou řidičskou rukou Wyll jsme přijeli do táborové základny, kde se bude konat přespříští víkend školení s našimi dobrovolníky. Mě osobně základna nadchla, takže jste-li potenciální dobrovolník a tohle právě čtete, máte se rozhodně na co těšit ;). 

Cesta zpátky proběhla poměrně hladce, i když jsme se při vášnivé debatě o hororech a o Satanovi dostali do časové smyčky a projeli hned dvakrát Bobrovou (což nemůže být náhoda!). Vyčerpaní a velmi vděční Wyll (která z toho řízení chudák onemocněla) za to, že nás dovezla v celku, jsme se navečeřeli a opět usedli k povinnostem skupinovým a organizačním. Povykládali jsme si všechny naše zážitky a prožitky (nejen) v rámci Náhradní náruče, rozdělili úkoly na příští týden a potom valná většina z nás odpadla, jenom Sabi a Evča měly ještě dost energie na večerní Jihlavu. Ráno jsme dořešili poslední organizační věci, vybrali jsme dobrovolníky a o půl dvanácté už většina z nás opět frčela do Brna :).
Marťa

Představení týmu: Tomáš

V Náhradní náruči jsem začal působit na podzim 2009 a to tak, že jsem ji založil, začal vést, organizovat a obklopovat se lidmi, kteří jsou super a tvoří teď náš organizační tým. No a protože se mi to pořád zdálo málo, tak jsem vyprovokoval psaní grantu a je z toho větší a intenzivnější Náhradní náruč ;) Projekt nadále vedu a aktivně se ho účastním.

Děti obecně ve mně vyvolávají kde co. Když chodí do kaváren a tahají své nebohé rodiče s sebou, tak většinou rozčilení, protože nikdo nedělá u pití kávy a vína větší bugr než děti. Když jedou vedle sebe ve dvou kočárcích na cyklostezce, tak nepochopení. Ale jinak se dojímám, zajímám. Touhy po hromadné adopci nemám, většinou si vybírám jen jednoho dva oblíbence ;) A mám často ty, které to se mnou umí, tzn. že si se mnou povídají, usmíváme se na sebe, házíme míčem, a nebo zkoumáme.

Jsem dobrosrdečně kritický, náročný, empaticky odměřený, cynický romantik a to všechno dohromady a pokud možno najednou. Mám potřebu toho, abych byl vidět, ale snažím se to krotit.

Mám rád medvídka Pú, psychoanalýzu, dobré minestrone, červené víno, babí léto, podzim, večerní procházky, sentimentální nálady. Umím uvařit obstojný boršč. Mám rád samotu, proto odcházím do skal, přírody a mimo civilizaci, kde bývám při setkání s člověkem dost nevrlý, v opačných případech jsem celkem vrlý (?). 

Můžete mě potkat na bruslích, v bazénu, určitě v brněnských kavárnách, občas v restauraci, můžete si mě přečíst v Mladé frontě, na některých blozích a často jsem vidět na facebooku.

Představení týmu: Evka

V NN funguji rok a pul. V organizačním týmu jsem byla ještě dřív, než jsem o tom věděla já sama a dodnes nevím, jak se to stalo. Jsem za to ale velmi ráda a beru to jako skvělou příležitost naučit se spoustě novému.

Děti v kojeňáku mi připomínají školku nebo jesle, které ale odpoledne nekončí, čekání na rodiče je mnohem delší n0ež v těch klasických, občas bohužel nekonečné. Při příjezdu mi jich bývá hrozně líto, pak se ponořím do hry s nimi a zapomenu na to. Největší smutek přichází po skončení práce s dětmi při skupinách, večer a po návratu domů. Kdyby to šlo, hned bych si jich pár vzala domů, protože jsou prostě skvělý!

Myslím si o sobě, že jsem hodně aktivní, což se projevuje mimo jiné v mých mnohých sportovních zálibách. Nejradši mám asi volejbal a momentálně mě štve, že pořád prohráváme. Zároveň jsem ale taky dost líná, podle toho jak se mi to zrovna hodí. Mám ráda zvířata, i když se některých bojím, výrazné barvy a účesy a paneláková sídliště. Často sloužím některým členům organizačního týmu jako terč různých posměšků a utahování si. No co, na někom si ty svý mindráky léčit musí :P. 

Poznáte mě podle toho, že vás budu ekoterorizovat (třídění odpadu apod). Je se mnou místy až k nevydržení, když jsem nemocná, když mám hlad a když mi někdo brání spát, jak dlouho chci. Většinu času mám pocit, že mi nikdo nerozumí, tak doufám, že mi aspoň trochu porozumíte.

Představení týmu: Helča

Náhradní náruče jsem se účastnila zatím jednou a byl to silný zážitek, proto mě potěšilo, když jsem dostala nabídku účastnit se znova jako členka organizačního týmu. Kdybych se měla zamyslet nad tím, co pro patřilo k mým nejsilnějším zážitkům, nejsem schopna určit jeden, dva, nebo tři, skoro všechno bylo jeden silný zážitek, každý den se přede mnou rozprostřel další jiný a nový obraz života dítěte v ústavu.

Líbilo se mi, že i když jsme po večerech probírali i smutné věci, se kterými jsme se jako dobrovolníci u dětí s těžkým rodinným zázemím setkávali, celkově mezi námi panovala příjemná atmosféra.

Mám ráda cestování, sport, kulturu a pohodu s přáteli. Ráda relaxuju na zumbě, v přírodě, u dobrého filmu nebo na procházce s naším rodinným oblíbencem - výmarským ohařem Šarlotou :)…

Na psychologii jako studijním oboru s širokým spektrem různých oblastí, mě baví je postupně objevovat a poznávat jejich krásy, stinné stránky a zjišťovat, co bych jednou chtěla dělat…

Výjezd do Karlových Varů (7. - 11. 9. 2011)

Tento výjezd byl poněkud netradiční v mnoha směrech. Jednak byla naše skupinka  mnohem menší než obvykle - pouze 3 organizátoři. To znamenalo, že chyběly tradiční práce se skupinou, hromadné nákupy jídla a vaření ve velkém. Až se mi občas zastesklo po asociacích na téma "můj dnešní nejsilnější zážitek byl" apod. Ale není všem dnům konec, to je mi jasné. Dále pak byl denní program mnohem volnější než obvykle, ovšem pobyt  nebyl o nic méně intenzivní, jak jsem naivně čekala. Chvílemi jsem se cítila vyčerpanější než jindy, zvláště na herně s dětmi, kterých bylo zpravidla více než nás. Tzn. že na každého vycházely minimálně 2 (s trochou štěstí i 4). Další odlišností se stala celodenní práce s paní psycholožkou, která se mi jevila jako velice přínosná, až na závěrečné dolaďování detailů Tomovy diplomové práce. Nakonec jsme ho s Domi zanechaly jeho osudu a vydaly se radši za dětmi. Zvláště zajímavá nám připadala praktická ukázka vyšetření na 2 měsíčním miminku pomocí Gesellovy škály a také diskuze nad smyslem kojeneckých ústavů vůbec a jejich možnými alternativami.

S nejstaršími dětmi jsme mohli díky krásnému, ba přímo letnímu, počasí podniknout 2 výpravy. První k Vřídlu, kde se děti mohly těšit pohledu na vodu tryskající několik metrů do výše. I když se to na první pohled nezdálo, tak jsme pro ně připravili mnohem nevšednější zážitek v podobě nákupu oplatky v nedalekém stánku, kterou si samy zaplatily. Zpátky do domova jsme se svezli lanovkou, což se jim ohromně líbilo. Druhý výlet zahrnoval opět jízdu lanovkou, tentokrát však k minizoo. Nejvíce se asi líbil páv, u kterého i po opakovaném dotázání se: „Co je to?“ svorně odpovídaly: „Kykyrýýý!“ 

Také jsme měli možnost shlédnout v praxi fyzioterapeutickou práci i s těmi nejmenšími dětmi a na doporučení pak některé cviky sami provádět.

Po večerech jsme vytvářeli přihlášku do projektu, upravovali letáky a pracovali na dalších propagačních a organizačních věcech.

Po pobytu jen s dětmi se pro změnu velmi těším na nadcházející výběrový víkend s dobrovolníky.

Eva

Představení týmu: Wyll

Poznávací znamení: Naprosto praštěnej smysl pro humor, který někteří považují za urážky. Ale není tomu tak. 

V NN působím již od jejího počátku. Ze své původní pozice náhradník jsem se (kdoví jak) dostala do „svaté čtveřice“. Už se moc těším, jak to letos bude probíhat, jací budou dobrovolníci, děti, zážitky… Už abychom začali :)

Děti v kojeňáku ve mně vyvolávají prapodivnou směsici pocitů. Většinou je to radost a něha, ale občas taky smutek, vztek, beznaděj, hravost, zadumanost, lítost, strach… Často ve mně hlodá otázka, zda jim toho náhodou více nebereme, než dáváme. Nicméně po většinu času věřím, že tohle všechno má nějaký smysl, a to mě žene dál. A až jednou dostuduju a budu mít trochu peněz, hodlám si vzít aspoň pár drobečků domů.

Myslím si o sobě každej den něco jinýho, záleží, která složka mé osobnosti zrovna převládá. Každopádně mě baví ty změny pozorovat.

Miluju bílé víno (hlavně rulandu), sýkorky, spoustu divný hudby, lidi (bohužel úplně všechny :), zvířata, kytky a prostě všechno živý, nekonečný debaty o všem a o ničem, čtení…. Jsem tak trošku šprt a podivín, ale jsem celkem neškodná. A před nedávnem jsem se, ke své veliké radosti a žalu sousedů a rodiny, začala učit hrát na bicí.

Nenávidím přetvářku (všichni máme svý pózy, ale všeho s mírou), návštěvy u zubaře, náboženský fanatiky, co mě otravujou na Český a pak taky ty velký plešatý pány, co se na mě z nějakýho důvodu zlobí.

Ve frakčním boji uvnitř NN se jednoznačně kloním na stranu rogeriánů.

A pokud chcete vědět víc, tak bude lepší, když zajdem na pivo nebo do čajovny, protože tohle je divnej způsob představování (teda pro mě).

Představení týmu: Marťa

V projektu NN jsem se ocitla před rokem, kde mě na schůzce ČASP díky mému zájmu o děti zaujal ze všech projektů nejvíc. Byla jsem jím byla naprosto uchvácena a letos se mi k mé velké radosti dostalo možnosti nadále se ho účastnit jakožto jedna ze spoluorganizátorek. Nemůžu se dočkat nových dobrovolníků, výjezdů, zážitků a zkušeností, bude to mazec!
Děti z kojeňáků ve mně vyvolávají pestrou škálu pocitů, ale většinou ve mně převládá chuť popadnout jich kolik unesu a odnést si je všechny domů. Do kolen mě pak dostávají jejich osudy, a to jak před, tak po kojeneckých ústavech.

 
Jinak jsem celkem klidná, ale patřičně ztřeštěná osoba a možná právě moje nevyléčitelná dětinskost je jedním z důvodů, proč tolik tíhnu k těm nejmenším. Jsem asi jediný člověk, kterého nenaštve, když se na palubě letadla ocitne s plačícím nemluvnětem (většinou mám chuť zabrečet si s ním). 

Mám ráda zbytečnosti, které dokážou zvednout náladu, miluju hudbu a hudební nástroje (nejnověji housle), ráda vyrábím infantilní šperky z fima, jezdím na bruslích, sleduju hromady anglických seriálů a sem tam překládám titulky, hraju v kapele, nebo se učím cizí jazyky.

Až budu bohatá, koupím si klavírní křídlo.

Představení týmu: Sabi

Poznávacie znamenie: Slovenka
V NN pôsobím, veľmi podobne ako Domi, už od jej skromných začiatkov. Ako mnohí iní, už na začiatku prvého ročníka na FF MU som sa nechala „zbaliť“ Tomášovou nekonečnou charizmou a pridala som sa k práve rozbehnutému projektu, ktorý ešte nemal žiadne konkrétne charakteristiky, ani hranice. Teraz, v treťom roku jej fungovania a s podporou, ktorú sa nám konečne podarilo získať, sa nepredstaviteľne teším na všetky novinky a zmeny, ktoré na nás čakajú.Jupí! A mojím predsavzatím na najbližšie 2 semestre je snaha o väčšiu sebaorganizovanosť a menej pochýb o vlastných schopnostiach.

Deti v kojeňáku vo mne prebúdzajú prapodivné vrodené pudy a inštinktívne reakcie, túžbu po masovej adopcii a malé-velké pochyby o duševnom zdraví našej spoločnosti (toto spravidla po zotmení).

Dlhodobo sa vlastným príkladom snažím presadiť určitú charakteristiku dobrovoľníkov NN – podivný účes. Myslím, že minimálne v organizačnom týme sú výsledky uspokojivé, možno až mierne nad očakávania J

Myslím si o sebe, že som tak trochu malá a blonďavá a možno by ste ma mali radšej spoznať niekde inde ako na blogu, bude to väčšia zábava!

Milujem vanilkové sójové mlieko a keď raz budem známou a dobre platenou psychoterapeutkou, nebudem piť nič iné. Dovtedy mi musia stačiť moje ostatné lásky – nezmysly, dredy, prapodivná hudba a nekonečné polemizovanie o neriešiteľných problémoch sveta (a ešte pár ďalších;).

Představení týmu: Domi

„Povinná část“

V NN jsem působila hned na jejím počátku, tak trochu v pozici „Tomášova pomocná ruka“. Pak jsem si dala rok pauzu (měla jsem trochu náročné období), a teď po návratu se těším, co se z toho všeho vyvine. Momentálně se starám hlavně o blog a snažím se nebýt moc cynická a kritická.

Děti v kojeňáku mě rozesmívají i rozesmuťnují, naštvávají i uklidňují, vyčerpávají i nabíjejí. Přesto, kdybych mohla, asi bych je všechny adoptovala. Zvláště pak ty s velkýma hnědýma očima. 

„Volné asociace“

Babí léto patří jednoznačně mezi moje nejoblíbenější roční období. Mezi ty další potom období dozrálých obilných polí, červeného listí (tzn. mezi žlutým a shnilým), prvního sněhu, řepkové a teplých večerů. Mezi ty neoblíbené pak zimní bahno a tma, Vánoce, období, kdy mží několik dní v kuse (a jak napsal můj oblíbený spisovatel Lustig - člověk si připadá jako v lahvi a kolem něj pomalu stoupá hladina vody) a když je jinak než by podle roční doby mělo být (což je teď skoro pořád). 

Myslím si o sobě, že jsem pesimistický melancholický blázen, který nemá rád změny (ale tak jednoduché to nebude).

Miluju kočky, hudbu a momentálně mám problémy s krční páteří.

Pokud by vás ještě něco zajímalo, komentáře jsou vám k dispozici :)