Co dal a vzal rok 2011 v Náhradní náruči

Co se roku 2011 jistě nedá upřít je to, že byl velmi intenzivní a pro projekt/iniciativu Náhradní náruč v lecčems přelomový.

A v co jsme se vlastně přelomili? Malý projekt, který fungoval na nadšenecké bázi, se stal projektem poloprofesionálním. Díky podpoře EU a programu Mládež v Akci jsme mohli své aktivity rozšířit, vzdělat sebe i další, navštívit několik institucí, začít docházet na profesionální supervizi, vyškolit více dobrovolníků, nabídnout spolupráci více institucím.

Na jaře 2011 jsme navštívili KDD v Karlových Varech a začali psát projekt s žádostí o finanční příspěvek na naši činnost. Mohly nastat dva hrozné scénáře, prvním bylo, že po vynaložené energii při psaní projektu žádné peníze nedostaneme a druhý, snad ještě horší, byl ten, že je dostaneme a budeme „to“ muset zrealizovat. Jak víte, nastal ten horší, peníze jsme dostali, otevřela se nám příležitost aktivity rozšířit a uvázat se k mailovéschránce, k blogu, facebooku, webu a dalším aktivitám zdánlivě vůbec nesouvisejícím s Náručí ještě víc.

Hned v září jsme proto ve skrovném počtu opět vyjeli do Karlových Varů a při několika sklenkách lázeňské vody, Martini a piva v hotelu Thermál (ani jedno nehrazeno z peněz pro Náhradní náruč) jsme vymýšleli co dál. Pak jsme se chaoticky naháněli po mailu, schvalovali jsme zdánlivě neschvalovatelné, posouvali jsme vše dál do hlubokého podzimu, vyrobili nástroj moci – razítko – a nemohli se skoro vůbec sejít. 

Pak jsme konečně vyjeli na víkend do Jihlavy, kde to dopadlo zajímavě a rozporuplně a v týmu už definitivně krystalizovala blbá nálada. O víkend později jsme se na Vysočinu vrátili a podrobili se „víkendovému výcviku ve skupinové dynamice“, který dynamicky vyvrcholil tím, že jsme po sobě doslova házeli kameny. Tolik o tom, čeho všeho je mimo jiné schopen tým pachatelů dobrých skutků a mírumilovných studentů psychologie.

O víkend později jsme nicméně v dobré náladě vyrazili na Vysočinu opět (Můžeme mluvit o třech zásadních podzimních víkendech na Vysočině). Tentokrát, abychom přivítali 21 studentů, pracujících, zkrátka lidí, kteří se zajímají a nejsou jim některé věci jedno. Těm jsme představili, co děláme, nechyběl smích a slzy, praskání dřeva v kamnech, spousta přednášek, něco málo sebezkušenosti a něco málo spánku.

Konečně jsme v prosinci naplánovali několik víkendů přímo v institucích, kde působíme, po různých přesunech se uskutečnil jeden delší víkend v Karlových Varech. Dojímali jsme se, hráli si s dětmi, zdálky sledovali nadšené rodiče, kteří pod stromeček dostanou miminko.

Kromě toho jsme od léta sledovali mediální „hon na čarodějnice“ namířený proti kojeneckým ústavům, kde jsou nuceny pobývat děti. Nikoliv však kvůli existenci těchto zařízení samotných, nýbrž kvůli tomu, co se dělo a děje v rodinách těchto dětí a kvůli některým legislativním lhůtám, díky nimž jsou nuceny pobývat tam, kde pobývají. Osobně jsem znepokojen dalšími pachateli dobrých skutků, kteří na hranice kojeneckých ústavů nekriticky a lehkomyslně přikládají další dřevo a doufají ve spásu pěstounskými rodinami, kterým ale velmi fandíme a doufáme, že se zdaří.

Těšíme se do dalšího roku a na další dobrovolníky, víkendy, instituce a hlavně děti, kvůli kterým se „to“ celé děje. A také doufám, že sami sebe budete mít rádi, abyste mohli dobře pomáhat jiným a obecně, že nebude zavírat oči a nebude vám to všechno tak nějak jedno.

S přáním klidně prožitých svátků a úspěšného vstupu do dalšího roku za celý tým Náhradní náruče,

Tomáš

Plánovací víkend v Jihlavě (14.-16.10.2011)

Na víkend 14.-16.10. jsme měli naplánované 3 dny v Jihlavě, kde jsme chtěli chodit do KÚ, stmelit tým a zároveň připravit další program našeho projektu. Všechno to nakonec dopadlo trochu jinak, takže jsme se rozdělili na dvě skupiny. V tomto článku se dozvíte zkušenosti z obou :) Domi

Dobrovolničení v KÚ

Náš tým se rozhodl navštívit jihlavský kojenecký ústav a vytvořit v něm vhodné podmínky pro náš projekt. Dá se říct, že tato akce neprobíhala zrovna podle našich představ. KÚ nejdřív vůbec neměl zájem o sedm dobrovolníků a trval na počtu jednoho až dvou, to se po nějaké době Tomášovi povedlo zvrátit v náš prospěch. Aspoň jsme si to mysleli. Den předtím, než jsme na místo dorazili, proti tomuto rozhodnutí proběhla personální „vzpoura“, jejímž výsledkem bylo, že jsme druhý den klepaly na dveře ústavu jen já a Sabína s nevelkým nadšením, o to však s většími obavami. Ty se pak ukázaly jako přehnané.

S dětmi jsme strávily pátek a sobotu, docházely jsme hlavně v čase, který byl vyhrazen k pobytu na herně a k vycházkám, pomáhaly jsme sestrám s oblékáním, občas i s krmením, což v Karlových Varech a v Aši nebývalo zvykem. Děti vypadaly, že jsou z nás celkem nadšené, problémem se ale ukázal nevelký počet nás dobrovolníků, přičemž jsme ještě každá byla na jiném oddělení. Děti bojovaly o naši pozornost, a to všemi možnými způsoby, strkaly se, mlátily se hračkami po hlavičkách, vřískaly a brečely. Náhodnému pozorovateli by se s největší pravděpodobností naskytl obrázek dvou holek ověšených pěti dětmi současně, plazícími se přes sebe, jak si každé snaží vydobýt to nejlepší místo. Na vycházkách už na nás sice nepřipadal tak velký počet dětí, většinou jsme měly na starosti 2-3, což ale vzhledem k autům, pejskům, listí a jiným přírodním úkazům nebylo zrovna ideální.

Já sama musím přiznat, že jsem odcházela velmi vyčerpaná, zejména z kratochvílí typu „letadlo“ a házení do vzduchu, kdy se na mě smálo jedno dítě, kterému jsem se právě věnovala, ostatních pět mi lezlo po nohou, natahovaly ke mně ruce, případně nabíraly k pláči. Nevím jak vy, ale já si takhle nepředstavuji dobrovolnickou činnost, která by někomu (ať už dobrovolníkovi nebo dětem) přinášela užitek. Abych nebyla jen kritická, musím říct, že i přes výše zmíněné ne zrovna optimální podmínky, jsem odcházela spíše s pozitivními pocity. Děti toužily po mojí pozornosti, sestry byly milé, některé si s námi se zájmem povídaly. Rozhodně jsem si nepřipadala jako nevítaný vetřelec, kterého je potřeba zneškodnit. Doufám, že i my jsme na nich zanechaly dobrý dojem.

Evka

Hledání ubytování a plánování

Po několika změnách na poslední chvíli jsme v pátek (14. 10.) v odpoledních hodinách odcestovali do Jihlavy (všichni kromě Sabi a Evči, které už od rána pilně dobrovolničily v jihlavském kojeneckém ústavu). V poněkud přecpaném vlaku jsme se nakonec přece jen nějak usadili a cestou jsme se pustili do předběžného pročítání přihlášek dobrovolníků. Nejen díky tomu nám cesta relativně rychle uběhla. Ubytovali jsme se u Wyll, kde na nás čekaly holky s prvními dojmy z kojeňáku. Po večeři jsme pořešili něco málo z organizačních záležitostí a potom jsme se rozdělili na dvě skupinky – unavenější část týmu zůstala doma a zbytek vyrazil do jihlavského centra ‚na jedno‘ :). Jelikož jsme slušné mladé dámy, moc jsme neponocovaly, abychom byly v sobotu hezky čerstvé. 

V sobotu ráno odešly holky zase dobrovolničit a ostatní členy týmu čekal téměř celodenní roadtrip. Nejprve jsme vyrazili omrknout Wyllinu chatu v Opatově, ve které strávíme příští víkend a budeme se pod odborným vedením připravovat na onen všemi dobrovolníky jistě očekávaný školící víkend. Moc se nám tam líbilo, a když se nám (=Tomovi) po chvíli zápolení s klíčem podařilo zamknout, vyrazili jsme na menší výlet na vrch Křemešník. Tam jsme nejprve svižně vystoupali (v mém případě spíš bez dechu se vydrápali) na rozhlednu Pípalku, a po pár chvílích kochání nádhernou okolní krajinou (počasí nám vyšlo opravdu krásně) jsme slezli zase dolů a vyšli na procházku kolem studánek. Nasvačení a dostatečně vyprocházení jsme odfrčeli směr Hluboká. Po cestě jsme se zastavili na oběd v malebném městečku, jehož jméno si nepamatuju, protože jsem spala, když jsme tam přijeli, a protože jsem byla rozespalá, když jsem se ptala, kde to vlastně jsme a stejně jsem to pak zapomněla J. Pod zkušenou řidičskou rukou Wyll jsme přijeli do táborové základny, kde se bude konat přespříští víkend školení s našimi dobrovolníky. Mě osobně základna nadchla, takže jste-li potenciální dobrovolník a tohle právě čtete, máte se rozhodně na co těšit ;). 

Cesta zpátky proběhla poměrně hladce, i když jsme se při vášnivé debatě o hororech a o Satanovi dostali do časové smyčky a projeli hned dvakrát Bobrovou (což nemůže být náhoda!). Vyčerpaní a velmi vděční Wyll (která z toho řízení chudák onemocněla) za to, že nás dovezla v celku, jsme se navečeřeli a opět usedli k povinnostem skupinovým a organizačním. Povykládali jsme si všechny naše zážitky a prožitky (nejen) v rámci Náhradní náruče, rozdělili úkoly na příští týden a potom valná většina z nás odpadla, jenom Sabi a Evča měly ještě dost energie na večerní Jihlavu. Ráno jsme dořešili poslední organizační věci, vybrali jsme dobrovolníky a o půl dvanácté už většina z nás opět frčela do Brna :).
Marťa

Jihlava

Dne 19. 9. jsme navštívili Dětské centrum v Jihlavě. Ano to, které má nový rehabilitační pavilon :) Každopádně akce to byla úspěšná. Účastnil jsem se jí já, Sabi a Wyll. Byli jsme přijati místní psycholožkou Mgr. Orányovou, se kterou jsme diskutovali o možnostech dobrovolnické činnosti právě v tomto centru, posléze se k nám připojila i paní ředitelka. V jednání o spolupráci nadále pokračujeme.

Zařízení velmi důkladně pečuje o svěřené děti po všech stránkách, které je schopné zajistit, tedy po lékařské, psychologické, fyzioterapeutické i ošetřovatelské. Sociální pracovnice se pak snaží, aby děti byly co nejdříve umístěny tam, kde nebude tolik odborníků, ale zato více citu od vlastních, pěstounských, nebo adoptivních rodičů.

Centrum je obecně velmi hezky vybaveno. Snaží se tak děti dostatečně podnětově stimulovat k vývoji, který je sledován celým personálem a posuzován pak místní psycholožkou.

Po zkušenostech z jiných ústavů nás tady vlastně nic zásadně nepřekvapilo. To, že instituce pro nejmenší nejsou temné domy s bílými stěnami a že to není ani zařízení ideální. Ale prostě něco mezi tím. Barevné stěny, herny, hodné sestry, kvalifikovaný personál, ale pochopitelně stále něco chybí. Něco, co nedokáže zajistit žádná instituce, ani dobrovolníci. 

Tomáš