Na víkend 14.-16.10. jsme měli naplánované 3 dny v Jihlavě, kde jsme chtěli chodit do KÚ, stmelit tým a zároveň připravit další program našeho projektu. Všechno to nakonec dopadlo trochu jinak, takže jsme se rozdělili na dvě skupiny. V tomto článku se dozvíte zkušenosti z obou :) Domi
Dobrovolničení v KÚ
Náš tým se rozhodl navštívit jihlavský kojenecký ústav a vytvořit v něm vhodné podmínky pro náš projekt. Dá se říct, že tato akce neprobíhala zrovna podle našich představ. KÚ nejdřív vůbec neměl zájem o sedm dobrovolníků a trval na počtu jednoho až dvou, to se po nějaké době Tomášovi povedlo zvrátit v náš prospěch. Aspoň jsme si to mysleli. Den předtím, než jsme na místo dorazili, proti tomuto rozhodnutí proběhla personální „vzpoura“, jejímž výsledkem bylo, že jsme druhý den klepaly na dveře ústavu jen já a Sabína s nevelkým nadšením, o to však s většími obavami. Ty se pak ukázaly jako přehnané.
S dětmi jsme strávily pátek a sobotu, docházely jsme hlavně v čase, který byl vyhrazen k pobytu na herně a k vycházkám, pomáhaly jsme sestrám s oblékáním, občas i s krmením, což v Karlových Varech a v Aši nebývalo zvykem. Děti vypadaly, že jsou z nás celkem nadšené, problémem se ale ukázal nevelký počet nás dobrovolníků, přičemž jsme ještě každá byla na jiném oddělení. Děti bojovaly o naši pozornost, a to všemi možnými způsoby, strkaly se, mlátily se hračkami po hlavičkách, vřískaly a brečely. Náhodnému pozorovateli by se s největší pravděpodobností naskytl obrázek dvou holek ověšených pěti dětmi současně, plazícími se přes sebe, jak si každé snaží vydobýt to nejlepší místo. Na vycházkách už na nás sice nepřipadal tak velký počet dětí, většinou jsme měly na starosti 2-3, což ale vzhledem k autům, pejskům, listí a jiným přírodním úkazům nebylo zrovna ideální.
Já sama musím přiznat, že jsem odcházela velmi vyčerpaná, zejména z kratochvílí typu „letadlo“ a házení do vzduchu, kdy se na mě smálo jedno dítě, kterému jsem se právě věnovala, ostatních pět mi lezlo po nohou, natahovaly ke mně ruce, případně nabíraly k pláči. Nevím jak vy, ale já si takhle nepředstavuji dobrovolnickou činnost, která by někomu (ať už dobrovolníkovi nebo dětem) přinášela užitek. Abych nebyla jen kritická, musím říct, že i přes výše zmíněné ne zrovna optimální podmínky, jsem odcházela spíše s pozitivními pocity. Děti toužily po mojí pozornosti, sestry byly milé, některé si s námi se zájmem povídaly. Rozhodně jsem si nepřipadala jako nevítaný vetřelec, kterého je potřeba zneškodnit. Doufám, že i my jsme na nich zanechaly dobrý dojem.
Evka
Hledání ubytování a plánování
Po několika změnách na poslední chvíli jsme v pátek (14. 10.) v odpoledních hodinách odcestovali do Jihlavy (všichni kromě Sabi a Evči, které už od rána pilně dobrovolničily v jihlavském kojeneckém ústavu). V poněkud přecpaném vlaku jsme se nakonec přece jen nějak usadili a cestou jsme se pustili do předběžného pročítání přihlášek dobrovolníků. Nejen díky tomu nám cesta relativně rychle uběhla. Ubytovali jsme se u Wyll, kde na nás čekaly holky s prvními dojmy z kojeňáku. Po večeři jsme pořešili něco málo z organizačních záležitostí a potom jsme se rozdělili na dvě skupinky – unavenější část týmu zůstala doma a zbytek vyrazil do jihlavského centra ‚na jedno‘ :). Jelikož jsme slušné mladé dámy, moc jsme neponocovaly, abychom byly v sobotu hezky čerstvé. 
V sobotu ráno odešly holky zase dobrovolničit a ostatní členy týmu čekal téměř celodenní roadtrip. Nejprve jsme vyrazili omrknout Wyllinu chatu v Opatově, ve které strávíme příští víkend a budeme se pod odborným vedením připravovat na onen všemi dobrovolníky jistě očekávaný školící víkend. Moc se nám tam líbilo, a když se nám (=Tomovi) po chvíli zápolení s klíčem podařilo zamknout, vyrazili jsme na menší výlet na vrch Křemešník. Tam jsme nejprve svižně vystoupali (v mém případě spíš bez dechu se vydrápali) na rozhlednu Pípalku, a po pár chvílích kochání nádhernou okolní krajinou (počasí nám vyšlo opravdu krásně) jsme slezli zase dolů a vyšli na procházku kolem studánek. Nasvačení a dostatečně vyprocházení jsme odfrčeli směr Hluboká. Po cestě jsme se zastavili na oběd v malebném městečku, jehož jméno si nepamatuju, protože jsem spala, když jsme tam přijeli, a protože jsem byla rozespalá, když jsem se ptala, kde to vlastně jsme a stejně jsem to pak zapomněla J. Pod zkušenou řidičskou rukou Wyll jsme přijeli do táborové základny, kde se bude konat přespříští víkend školení s našimi dobrovolníky. Mě osobně základna nadchla, takže jste-li potenciální dobrovolník a tohle právě čtete, máte se rozhodně na co těšit ;). Cesta zpátky proběhla poměrně hladce, i když jsme se při vášnivé debatě o hororech a o Satanovi dostali do časové smyčky a projeli hned dvakrát Bobrovou (což nemůže být náhoda!). Vyčerpaní a velmi vděční Wyll (která z toho řízení chudák onemocněla) za to, že nás dovezla v celku, jsme se navečeřeli a opět usedli k povinnostem skupinovým a organizačním. Povykládali jsme si všechny naše zážitky a prožitky (nejen) v rámci Náhradní náruče, rozdělili úkoly na příští týden a potom valná většina z nás odpadla, jenom Sabi a Evča měly ještě dost energie na večerní Jihlavu. Ráno jsme dořešili poslední organizační věci, vybrali jsme dobrovolníky a o půl dvanácté už většina z nás opět frčela do Brna :).
Marťa
V Opatově žiju od narození a přiznávám, že už nejsem nejmladší. Mám tu svojí malebnou chaloupku a život tu probíhá bez problémů, ale i bez zábavy. Minulý víkend ke mně ale přijeli hosti. Jako slušně vychovaná myš jsem je chtěla pozvat do svého pokojíčku za prkenným obložením, a tak jsem několikrát přeběhla po poli, které se jmenuje postel. Pozvání sice nepřijali, ale aspoň mě nezabili a i jinak vypadali celkem mile. Až moc. Chápejte, lidi na mně většinou nastražují pasti a rozličně mi znepříjemňují život. Tihle ale vypadali jinak, takže jsem se rozhodla, že je budu pozorovat.
