Co dal a vzal rok 2011 v Náhradní náruči

Co se roku 2011 jistě nedá upřít je to, že byl velmi intenzivní a pro projekt/iniciativu Náhradní náruč v lecčems přelomový.

A v co jsme se vlastně přelomili? Malý projekt, který fungoval na nadšenecké bázi, se stal projektem poloprofesionálním. Díky podpoře EU a programu Mládež v Akci jsme mohli své aktivity rozšířit, vzdělat sebe i další, navštívit několik institucí, začít docházet na profesionální supervizi, vyškolit více dobrovolníků, nabídnout spolupráci více institucím.

Na jaře 2011 jsme navštívili KDD v Karlových Varech a začali psát projekt s žádostí o finanční příspěvek na naši činnost. Mohly nastat dva hrozné scénáře, prvním bylo, že po vynaložené energii při psaní projektu žádné peníze nedostaneme a druhý, snad ještě horší, byl ten, že je dostaneme a budeme „to“ muset zrealizovat. Jak víte, nastal ten horší, peníze jsme dostali, otevřela se nám příležitost aktivity rozšířit a uvázat se k mailovéschránce, k blogu, facebooku, webu a dalším aktivitám zdánlivě vůbec nesouvisejícím s Náručí ještě víc.

Hned v září jsme proto ve skrovném počtu opět vyjeli do Karlových Varů a při několika sklenkách lázeňské vody, Martini a piva v hotelu Thermál (ani jedno nehrazeno z peněz pro Náhradní náruč) jsme vymýšleli co dál. Pak jsme se chaoticky naháněli po mailu, schvalovali jsme zdánlivě neschvalovatelné, posouvali jsme vše dál do hlubokého podzimu, vyrobili nástroj moci – razítko – a nemohli se skoro vůbec sejít. 

Pak jsme konečně vyjeli na víkend do Jihlavy, kde to dopadlo zajímavě a rozporuplně a v týmu už definitivně krystalizovala blbá nálada. O víkend později jsme se na Vysočinu vrátili a podrobili se „víkendovému výcviku ve skupinové dynamice“, který dynamicky vyvrcholil tím, že jsme po sobě doslova házeli kameny. Tolik o tom, čeho všeho je mimo jiné schopen tým pachatelů dobrých skutků a mírumilovných studentů psychologie.

O víkend později jsme nicméně v dobré náladě vyrazili na Vysočinu opět (Můžeme mluvit o třech zásadních podzimních víkendech na Vysočině). Tentokrát, abychom přivítali 21 studentů, pracujících, zkrátka lidí, kteří se zajímají a nejsou jim některé věci jedno. Těm jsme představili, co děláme, nechyběl smích a slzy, praskání dřeva v kamnech, spousta přednášek, něco málo sebezkušenosti a něco málo spánku.

Konečně jsme v prosinci naplánovali několik víkendů přímo v institucích, kde působíme, po různých přesunech se uskutečnil jeden delší víkend v Karlových Varech. Dojímali jsme se, hráli si s dětmi, zdálky sledovali nadšené rodiče, kteří pod stromeček dostanou miminko.

Kromě toho jsme od léta sledovali mediální „hon na čarodějnice“ namířený proti kojeneckým ústavům, kde jsou nuceny pobývat děti. Nikoliv však kvůli existenci těchto zařízení samotných, nýbrž kvůli tomu, co se dělo a děje v rodinách těchto dětí a kvůli některým legislativním lhůtám, díky nimž jsou nuceny pobývat tam, kde pobývají. Osobně jsem znepokojen dalšími pachateli dobrých skutků, kteří na hranice kojeneckých ústavů nekriticky a lehkomyslně přikládají další dřevo a doufají ve spásu pěstounskými rodinami, kterým ale velmi fandíme a doufáme, že se zdaří.

Těšíme se do dalšího roku a na další dobrovolníky, víkendy, instituce a hlavně děti, kvůli kterým se „to“ celé děje. A také doufám, že sami sebe budete mít rádi, abyste mohli dobře pomáhat jiným a obecně, že nebude zavírat oči a nebude vám to všechno tak nějak jedno.

S přáním klidně prožitých svátků a úspěšného vstupu do dalšího roku za celý tým Náhradní náruče,

Tomáš

Dobrovolnický víkend (28. - 30. 11. 2011)

Na dobrovolnický víkend jsem jela se smíšenými pocity. Mohlo za to hned několik věcí - zánět močáku, únava a rozčarování nad tím, že se pořád něco mění, nefunguje, nekomunikuje. Na druhou stranu jsem si říkala, že to dopadne dobře (popravdě nechápu, kde se právě u mě tento optimismus vzal :)

Wyll, Tom a naši kuchaři byli na skautské základně nachystáni již od čtvrtečního odpoledne. Zbylé organizátorky pak s dobrovolníky (po menších peripetiích v poli) dorazily na místo v pátek kolem jedné. Začaly klasické seznamovačky, u kterých jsme se všichni celkem pobavili. Před teoretickým blokem jsme zjistili, že projektor jaksi odmítá spolupracovat, ale naštěstí jsme si poradili i bez něho. A to také díky dobrovolníkům. Živě reagovali, zajímali se a ptali... Musím říct, že tak velká iniciativa mě překvapila a strašně moc potěšila.

V sobotu, po probuzení v sedm (!!!) hodin, jsem myslela, že nevstanu. Díky bohu, jsem alespoň nemusela absolvovat rozcvičku :P. Dopoledne více méně probíhaly další teoretické bloky a odpoledne jsme se rozdělili do tří menších skupinek, abychom dobrovolníkům poskytli další avizovanou „aktivitu“, a to sebepoznání. Mě osobně to hrozně bavilo, a věnovala bych tomu i delší dobu. Což ale, hlavně z časového hlediska, nebylo možné.

V neděli (kdy jsem si myslela, že už vůůůbec nevstanu:) dobíhaly teoretické bloky, diskuze, nějaké ty administrativní záležitosti a následně rozloučení.

Z mého pohledu to byl opravdu vydařený víkend, který splnil to, co jsem si od něj přála. Totiž abychom odjížděli vyčerpaní (což platilo hlavně dobrovolníkům :) a spokojení.

Teď na nás (organizátory) čeká spousta zpětných vazeb, přemýšlení, rozhodování a dalšího plánování.

Určitě jsem na něco důležitého zapomněla, takže kdo tam byl, ať neváhá a napíše svoje zážitky.

Plác a mějte se všichni fajn ;)

Domi

PS: Pokud by někoho zajímal můj močák, tak už je to mnohem lepší ;)

Z deníku Hraboše polního (Microtus arvalis)

V Opatově žiju od narození a přiznávám, že už nejsem nejmladší. Mám tu svojí malebnou chaloupku a život tu probíhá bez problémů, ale i bez zábavy. Minulý víkend ke mně ale přijeli hosti. Jako slušně vychovaná myš jsem je chtěla pozvat do svého pokojíčku za prkenným obložením, a tak jsem několikrát přeběhla po poli, které se jmenuje postel. Pozvání sice nepřijali, ale aspoň mě nezabili a i jinak vypadali celkem mile. Až moc. Chápejte, lidi na mně většinou nastražují pasti a rozličně mi znepříjemňují život. Tihle ale vypadali jinak, takže jsem se rozhodla, že je budu pozorovat.

        Nejdříve začali vytahovat nějaké papíry a o něčem se dohadovali, až to chvílemi vypadalo jako hádka! Že bych se v nich spletla? Ale ne, velice rychle se uklidnili a musím říct, že po zbytek víkendu, jsem už vídala jen úsměvy. Většinu dne sedávali v kruhu na mojí verandě a o něčem živě diskutovali. Občas jim ale přes tváře přeběhl stín (a mně zároveň mráz po zádech), zachmuřili se a některým začaly téct slzy. Když se to stalo poprvé, trošku jsem se bála, ale časem jsem si zvykla a musím se přiznat, že oceňuji, že ti dnešní lidští mladí mají ještě nějaké city, nestydí se za ně a jsou ochotní se s nimi poprat. Taky tam měli dvě lidské samice druhu Homo sapiens sapiens, které opravdu vypadaly moudře a pokaždé si věděly rady s každou situací. Také měly mezi mláďaty respekt, takže jim bylo s téměř nábožnou úctou nasloucháno.

          Ještě Vám musím říct, co se mně na nich líbilo. Oni totiž byli takoví hraví. Já vím, sice jsou to lidská mláďata, ale úplně nejmladší už taky nejsou. Přesto se nebáli hrát si s hlínou, pastelkami, psát si básničky a dokonce si zorganizovali bitvu! No prostě takhle dobře jsem se už dlouho nepobavila.

          V kuchyni měli dva švarné mládence, kteří se celý den točili kolem plotny a nádherně mi to tu vytopili. A taky vařili jídlo, které se mi doslova rozplývalo na jazýčku. Prostě myší ráj. Sečteno a podtrženo, je to sice pár dní co odjeli, ale už teď mi chybí. Doufám, že zase někdy přijedou a zpříjemní stárnoucí myši její až příliš dlouhé dny samoty.

Wyll

Plánovací víkend v Jihlavě (14.-16.10.2011)

Na víkend 14.-16.10. jsme měli naplánované 3 dny v Jihlavě, kde jsme chtěli chodit do KÚ, stmelit tým a zároveň připravit další program našeho projektu. Všechno to nakonec dopadlo trochu jinak, takže jsme se rozdělili na dvě skupiny. V tomto článku se dozvíte zkušenosti z obou :) Domi

Dobrovolničení v KÚ

Náš tým se rozhodl navštívit jihlavský kojenecký ústav a vytvořit v něm vhodné podmínky pro náš projekt. Dá se říct, že tato akce neprobíhala zrovna podle našich představ. KÚ nejdřív vůbec neměl zájem o sedm dobrovolníků a trval na počtu jednoho až dvou, to se po nějaké době Tomášovi povedlo zvrátit v náš prospěch. Aspoň jsme si to mysleli. Den předtím, než jsme na místo dorazili, proti tomuto rozhodnutí proběhla personální „vzpoura“, jejímž výsledkem bylo, že jsme druhý den klepaly na dveře ústavu jen já a Sabína s nevelkým nadšením, o to však s většími obavami. Ty se pak ukázaly jako přehnané.

S dětmi jsme strávily pátek a sobotu, docházely jsme hlavně v čase, který byl vyhrazen k pobytu na herně a k vycházkám, pomáhaly jsme sestrám s oblékáním, občas i s krmením, což v Karlových Varech a v Aši nebývalo zvykem. Děti vypadaly, že jsou z nás celkem nadšené, problémem se ale ukázal nevelký počet nás dobrovolníků, přičemž jsme ještě každá byla na jiném oddělení. Děti bojovaly o naši pozornost, a to všemi možnými způsoby, strkaly se, mlátily se hračkami po hlavičkách, vřískaly a brečely. Náhodnému pozorovateli by se s největší pravděpodobností naskytl obrázek dvou holek ověšených pěti dětmi současně, plazícími se přes sebe, jak si každé snaží vydobýt to nejlepší místo. Na vycházkách už na nás sice nepřipadal tak velký počet dětí, většinou jsme měly na starosti 2-3, což ale vzhledem k autům, pejskům, listí a jiným přírodním úkazům nebylo zrovna ideální.

Já sama musím přiznat, že jsem odcházela velmi vyčerpaná, zejména z kratochvílí typu „letadlo“ a házení do vzduchu, kdy se na mě smálo jedno dítě, kterému jsem se právě věnovala, ostatních pět mi lezlo po nohou, natahovaly ke mně ruce, případně nabíraly k pláči. Nevím jak vy, ale já si takhle nepředstavuji dobrovolnickou činnost, která by někomu (ať už dobrovolníkovi nebo dětem) přinášela užitek. Abych nebyla jen kritická, musím říct, že i přes výše zmíněné ne zrovna optimální podmínky, jsem odcházela spíše s pozitivními pocity. Děti toužily po mojí pozornosti, sestry byly milé, některé si s námi se zájmem povídaly. Rozhodně jsem si nepřipadala jako nevítaný vetřelec, kterého je potřeba zneškodnit. Doufám, že i my jsme na nich zanechaly dobrý dojem.

Evka

Hledání ubytování a plánování

Po několika změnách na poslední chvíli jsme v pátek (14. 10.) v odpoledních hodinách odcestovali do Jihlavy (všichni kromě Sabi a Evči, které už od rána pilně dobrovolničily v jihlavském kojeneckém ústavu). V poněkud přecpaném vlaku jsme se nakonec přece jen nějak usadili a cestou jsme se pustili do předběžného pročítání přihlášek dobrovolníků. Nejen díky tomu nám cesta relativně rychle uběhla. Ubytovali jsme se u Wyll, kde na nás čekaly holky s prvními dojmy z kojeňáku. Po večeři jsme pořešili něco málo z organizačních záležitostí a potom jsme se rozdělili na dvě skupinky – unavenější část týmu zůstala doma a zbytek vyrazil do jihlavského centra ‚na jedno‘ :). Jelikož jsme slušné mladé dámy, moc jsme neponocovaly, abychom byly v sobotu hezky čerstvé. 

V sobotu ráno odešly holky zase dobrovolničit a ostatní členy týmu čekal téměř celodenní roadtrip. Nejprve jsme vyrazili omrknout Wyllinu chatu v Opatově, ve které strávíme příští víkend a budeme se pod odborným vedením připravovat na onen všemi dobrovolníky jistě očekávaný školící víkend. Moc se nám tam líbilo, a když se nám (=Tomovi) po chvíli zápolení s klíčem podařilo zamknout, vyrazili jsme na menší výlet na vrch Křemešník. Tam jsme nejprve svižně vystoupali (v mém případě spíš bez dechu se vydrápali) na rozhlednu Pípalku, a po pár chvílích kochání nádhernou okolní krajinou (počasí nám vyšlo opravdu krásně) jsme slezli zase dolů a vyšli na procházku kolem studánek. Nasvačení a dostatečně vyprocházení jsme odfrčeli směr Hluboká. Po cestě jsme se zastavili na oběd v malebném městečku, jehož jméno si nepamatuju, protože jsem spala, když jsme tam přijeli, a protože jsem byla rozespalá, když jsem se ptala, kde to vlastně jsme a stejně jsem to pak zapomněla J. Pod zkušenou řidičskou rukou Wyll jsme přijeli do táborové základny, kde se bude konat přespříští víkend školení s našimi dobrovolníky. Mě osobně základna nadchla, takže jste-li potenciální dobrovolník a tohle právě čtete, máte se rozhodně na co těšit ;). 

Cesta zpátky proběhla poměrně hladce, i když jsme se při vášnivé debatě o hororech a o Satanovi dostali do časové smyčky a projeli hned dvakrát Bobrovou (což nemůže být náhoda!). Vyčerpaní a velmi vděční Wyll (která z toho řízení chudák onemocněla) za to, že nás dovezla v celku, jsme se navečeřeli a opět usedli k povinnostem skupinovým a organizačním. Povykládali jsme si všechny naše zážitky a prožitky (nejen) v rámci Náhradní náruče, rozdělili úkoly na příští týden a potom valná většina z nás odpadla, jenom Sabi a Evča měly ještě dost energie na večerní Jihlavu. Ráno jsme dořešili poslední organizační věci, vybrali jsme dobrovolníky a o půl dvanácté už většina z nás opět frčela do Brna :).
Marťa

Naše prezentace

Některým se tato prezentace bude zdát povědomá. Ano je to přesně ta, kterou jste měli možnost vidět ve škole. Pro některé je nová a snad se z ní i bez komentáře dozvíte něco zajímavého. Budeme rádi, pokud ji budete šířit dále a lákat ovečky k nám do projektu.

Náhradní náruč on Prezi

Prezentace na Gymnáziu Omská (6.10.2011)

Tak jsem se po dlouhé době odhodlala na svůj gympl, kde jsem kdysi (ano už mi to připadá jako velmi dávno) strávila pěknou řádku let. Když jsem vstávala v půl sedmé ráno, připadalo mi naprosto nemožné, že jsem takhle vstávala každý den po osm let. Ať žije vysoká škola ;)

Prezentace jsem měla mít hned dvě, obě v seminářích psychologie (vypadá to, že s psychologií se tam po mém odchodu roztrhl pytel).

Myslím si, že obě setkání proběhla v pohodě. Bohužel mě ale zradila technika a problémy v komunikaci. Naše krásná prezentace v programu Prezi ztroskotala na tom, že tam, kde původně měl být internet, internet nebyl.

Nu což, doufám, že je projekt zaujal (nějaký ten sledovatel facebooku přibyl) a že při dalších propagačních akcích nebudou žádné problémy :)

Domi

Prezentace na Gymnáziu Křenová

27. 9. proběhla v předmětu „Seminář společenských věd“ prezentace projektu Náhradní náruč. Jednalo se o premiéru, zatím jsme ho totiž uváděli pouze na akademické půdě. Každopádně jsme z toho měli dobrý pocit, asi také proto, že jsme si nekladli vysoké cíle. Suchý humor obsažený v prezentaci zaznamenal docela odezvu a nebylo třeba podávat ani psychotropní látky. Studenty jsme neupláceli čokoládou, alkoholem ani drogami, a přesto ještě tentýž den přibylo několik sledovatelů naší facebookové stránky. Někteří se dokonce těší na to, až se budou moci přihlásit. Úspěch pro nás nevídaný.

Nyní se připravujeme na prezentace na dalších školách. Zapojit se můžete i vy a kontaktovat nás. Zajistěte prostory, mladé lidi, čas a my za vámi rádi dorazíme a projekt představíme. Stejně jako studenti na Křence se můžete dozvědět i něco o studiu na MU, o studiu psychologie a také o možnostech grantové podpory z projektu Mládež v akci.

Tomáš

Jihlava

Dne 19. 9. jsme navštívili Dětské centrum v Jihlavě. Ano to, které má nový rehabilitační pavilon :) Každopádně akce to byla úspěšná. Účastnil jsem se jí já, Sabi a Wyll. Byli jsme přijati místní psycholožkou Mgr. Orányovou, se kterou jsme diskutovali o možnostech dobrovolnické činnosti právě v tomto centru, posléze se k nám připojila i paní ředitelka. V jednání o spolupráci nadále pokračujeme.

Zařízení velmi důkladně pečuje o svěřené děti po všech stránkách, které je schopné zajistit, tedy po lékařské, psychologické, fyzioterapeutické i ošetřovatelské. Sociální pracovnice se pak snaží, aby děti byly co nejdříve umístěny tam, kde nebude tolik odborníků, ale zato více citu od vlastních, pěstounských, nebo adoptivních rodičů.

Centrum je obecně velmi hezky vybaveno. Snaží se tak děti dostatečně podnětově stimulovat k vývoji, který je sledován celým personálem a posuzován pak místní psycholožkou.

Po zkušenostech z jiných ústavů nás tady vlastně nic zásadně nepřekvapilo. To, že instituce pro nejmenší nejsou temné domy s bílými stěnami a že to není ani zařízení ideální. Ale prostě něco mezi tím. Barevné stěny, herny, hodné sestry, kvalifikovaný personál, ale pochopitelně stále něco chybí. Něco, co nedokáže zajistit žádná instituce, ani dobrovolníci. 

Tomáš

Představení týmu: Tomáš

V Náhradní náruči jsem začal působit na podzim 2009 a to tak, že jsem ji založil, začal vést, organizovat a obklopovat se lidmi, kteří jsou super a tvoří teď náš organizační tým. No a protože se mi to pořád zdálo málo, tak jsem vyprovokoval psaní grantu a je z toho větší a intenzivnější Náhradní náruč ;) Projekt nadále vedu a aktivně se ho účastním.

Děti obecně ve mně vyvolávají kde co. Když chodí do kaváren a tahají své nebohé rodiče s sebou, tak většinou rozčilení, protože nikdo nedělá u pití kávy a vína větší bugr než děti. Když jedou vedle sebe ve dvou kočárcích na cyklostezce, tak nepochopení. Ale jinak se dojímám, zajímám. Touhy po hromadné adopci nemám, většinou si vybírám jen jednoho dva oblíbence ;) A mám často ty, které to se mnou umí, tzn. že si se mnou povídají, usmíváme se na sebe, házíme míčem, a nebo zkoumáme.

Jsem dobrosrdečně kritický, náročný, empaticky odměřený, cynický romantik a to všechno dohromady a pokud možno najednou. Mám potřebu toho, abych byl vidět, ale snažím se to krotit.

Mám rád medvídka Pú, psychoanalýzu, dobré minestrone, červené víno, babí léto, podzim, večerní procházky, sentimentální nálady. Umím uvařit obstojný boršč. Mám rád samotu, proto odcházím do skal, přírody a mimo civilizaci, kde bývám při setkání s člověkem dost nevrlý, v opačných případech jsem celkem vrlý (?). 

Můžete mě potkat na bruslích, v bazénu, určitě v brněnských kavárnách, občas v restauraci, můžete si mě přečíst v Mladé frontě, na některých blozích a často jsem vidět na facebooku.

Představení týmu: Evka

V NN funguji rok a pul. V organizačním týmu jsem byla ještě dřív, než jsem o tom věděla já sama a dodnes nevím, jak se to stalo. Jsem za to ale velmi ráda a beru to jako skvělou příležitost naučit se spoustě novému.

Děti v kojeňáku mi připomínají školku nebo jesle, které ale odpoledne nekončí, čekání na rodiče je mnohem delší n0ež v těch klasických, občas bohužel nekonečné. Při příjezdu mi jich bývá hrozně líto, pak se ponořím do hry s nimi a zapomenu na to. Největší smutek přichází po skončení práce s dětmi při skupinách, večer a po návratu domů. Kdyby to šlo, hned bych si jich pár vzala domů, protože jsou prostě skvělý!

Myslím si o sobě, že jsem hodně aktivní, což se projevuje mimo jiné v mých mnohých sportovních zálibách. Nejradši mám asi volejbal a momentálně mě štve, že pořád prohráváme. Zároveň jsem ale taky dost líná, podle toho jak se mi to zrovna hodí. Mám ráda zvířata, i když se některých bojím, výrazné barvy a účesy a paneláková sídliště. Často sloužím některým členům organizačního týmu jako terč různých posměšků a utahování si. No co, na někom si ty svý mindráky léčit musí :P. 

Poznáte mě podle toho, že vás budu ekoterorizovat (třídění odpadu apod). Je se mnou místy až k nevydržení, když jsem nemocná, když mám hlad a když mi někdo brání spát, jak dlouho chci. Většinu času mám pocit, že mi nikdo nerozumí, tak doufám, že mi aspoň trochu porozumíte.

A co bude I (září a říjen)

Na našem blogu jste si mohli přečíst (zatím skoro) o každém členovi organizačního týmu, takže už víte, kdo je kdo. Taky máte představu, jak jsme vznikli, co jsme dělali v průběhu září, ale poněkud zaostáváme v odtajňování toho, co bude dál. Jestli to je projekt o nás 7 a nikoho dalšího nechceme, nebo nabíráme jen vyvolené, nebo všechny a když už někoho nabereme, tak co s ním chceme provést.

Tak tedy: Na konci září se k vám dostanou letáky, které stručně napoví vše podstatné. Do rukou se vám na přelomu září a října dostanou taky přihlášky. Nad nimi se asi trochu pozastavíte, trochu zapotíte a budete si říkat, proč to mám celé psát a k čemu to je, a taky že je to možná dlouhé. Doufám, že to pro vás nebude tak hrozné, snad vás to i bude bavit a my se aspoň dozvíme, kdo jste, a budeme se podle toho snažit vše přizpůsobit a vybrat tu nejlepší skupinu z přihlášených.

Až vás nabereme, tak s vámi vyrazíme trochu mimo civilizaci na Vysočinu, abyste zbytečně nebyli rušeni městem, hospodami, facebookem atd. 

Tam vás budeme školit, dozvíte se, co je dítě. Máte asi pocit, že to víte, nebo jste ho už viděli, ale dozvíte se, co to dítě chce, co potřebuje, odkud jde, kam jde, co je dobře, co blbě, co se s tím dá dělat a s čím už se nic dělat nedá, a proč to tak je. Jinými slovy dozvíte se něco o vývojové psychologii, psychopatologii, psychodiagnostice, asi i psychoterapii (i když ne v pravém slova smyslu).

Dozvíte se taky, kde ty děti jsou, co tam dělají, proč tam jsou, odkud přišly a jak se odtamtud dostanou. Tedy povíme si spoustu (a přesto to bude stále jen stručný úvod) o systému ústavní péče a obecně náhradní rodinné péče, možnosti pěstounství, adopce. Nastíníme důvody umístění dětí do ústavů, řekneme si, jak to tam funguje a nabouráme pár bludů o tom, jak ty děti nikdo nechce atd.

Pak se dozvíte spoustu (doufám) také o sobě, proč chcete dělat, to co chcete, z čeho můžete mít strach, proč vás to téma zajímá, čím můžete pomoci a na co si dávat pozor. Abyste neublížili jak sobě, tak tomu komu chcete pomáhat. Z bodu „kdo jste“ se posuneme trochu dál směrem k tomu, s kým budete spolupracovat, na co tam jsou organizátoři, jak si můžete pomáhat vzájemně a k čemu je okolní skupina.

A samozřejmě zabrousíme také k tomu, jak vlastně funguje dobrovolnictví, jak funguje konkrétně Náhradní náruč. Kdo, kdy, s kým a kam pojede, co tam přesně bude dělat, co tam dělat nebude, kdo nikam nepojede, jak jinak můžete pomáhat a co můžete udělat pro náš projekt, pro sebe i pro děti v ústavech.

A nesmíme zapomenout na to, že se dozvíte něco o našich mecenáších, podporovatelích, nebo platformách, na kterých jsme vznikli. Tedy dozvíte se o tom, co je to program Mládež v akci, jak se ho můžete zúčastnit i vy, jak vytvořit vlastní projekt a že to vlastně není tak těžké. Řekneme si něco o České asociaci studentů psychologie, o dalších studentských asociacích a České národní agentuře Mládež.

Když jste to dočetli, tak jste myslím mohli nabýt dvou pocitů. Super, oni mi to všichni řeknou a já nemusím nic vědět. Nebo nuda, to zas bude jako ve škole, kdy si před nás někdo stoupne a bude nám něco rvát do hlavy. Takže oprava, neřekneme vám všechno, protože vy už toho spoustu víte, tak se budeme snažit se to z vás dostat, málokdy to bude jako ve škole, doufám. Už jen proto, že nemáme lavice a velmi rádi sedíme v kruhu. Ale většinu se dozvíte, až se všichni uvidíme. Těší se na vás celý tým Náhradní náruče.

Tomáš

Představení týmu: Helča

Náhradní náruče jsem se účastnila zatím jednou a byl to silný zážitek, proto mě potěšilo, když jsem dostala nabídku účastnit se znova jako členka organizačního týmu. Kdybych se měla zamyslet nad tím, co pro patřilo k mým nejsilnějším zážitkům, nejsem schopna určit jeden, dva, nebo tři, skoro všechno bylo jeden silný zážitek, každý den se přede mnou rozprostřel další jiný a nový obraz života dítěte v ústavu.

Líbilo se mi, že i když jsme po večerech probírali i smutné věci, se kterými jsme se jako dobrovolníci u dětí s těžkým rodinným zázemím setkávali, celkově mezi námi panovala příjemná atmosféra.

Mám ráda cestování, sport, kulturu a pohodu s přáteli. Ráda relaxuju na zumbě, v přírodě, u dobrého filmu nebo na procházce s naším rodinným oblíbencem - výmarským ohařem Šarlotou :)…

Na psychologii jako studijním oboru s širokým spektrem různých oblastí, mě baví je postupně objevovat a poznávat jejich krásy, stinné stránky a zjišťovat, co bych jednou chtěla dělat…

Výjezd do Karlových Varů (7. - 11. 9. 2011)

Tento výjezd byl poněkud netradiční v mnoha směrech. Jednak byla naše skupinka  mnohem menší než obvykle - pouze 3 organizátoři. To znamenalo, že chyběly tradiční práce se skupinou, hromadné nákupy jídla a vaření ve velkém. Až se mi občas zastesklo po asociacích na téma "můj dnešní nejsilnější zážitek byl" apod. Ale není všem dnům konec, to je mi jasné. Dále pak byl denní program mnohem volnější než obvykle, ovšem pobyt  nebyl o nic méně intenzivní, jak jsem naivně čekala. Chvílemi jsem se cítila vyčerpanější než jindy, zvláště na herně s dětmi, kterých bylo zpravidla více než nás. Tzn. že na každého vycházely minimálně 2 (s trochou štěstí i 4). Další odlišností se stala celodenní práce s paní psycholožkou, která se mi jevila jako velice přínosná, až na závěrečné dolaďování detailů Tomovy diplomové práce. Nakonec jsme ho s Domi zanechaly jeho osudu a vydaly se radši za dětmi. Zvláště zajímavá nám připadala praktická ukázka vyšetření na 2 měsíčním miminku pomocí Gesellovy škály a také diskuze nad smyslem kojeneckých ústavů vůbec a jejich možnými alternativami.

S nejstaršími dětmi jsme mohli díky krásnému, ba přímo letnímu, počasí podniknout 2 výpravy. První k Vřídlu, kde se děti mohly těšit pohledu na vodu tryskající několik metrů do výše. I když se to na první pohled nezdálo, tak jsme pro ně připravili mnohem nevšednější zážitek v podobě nákupu oplatky v nedalekém stánku, kterou si samy zaplatily. Zpátky do domova jsme se svezli lanovkou, což se jim ohromně líbilo. Druhý výlet zahrnoval opět jízdu lanovkou, tentokrát však k minizoo. Nejvíce se asi líbil páv, u kterého i po opakovaném dotázání se: „Co je to?“ svorně odpovídaly: „Kykyrýýý!“ 

Také jsme měli možnost shlédnout v praxi fyzioterapeutickou práci i s těmi nejmenšími dětmi a na doporučení pak některé cviky sami provádět.

Po večerech jsme vytvářeli přihlášku do projektu, upravovali letáky a pracovali na dalších propagačních a organizačních věcech.

Po pobytu jen s dětmi se pro změnu velmi těším na nadcházející výběrový víkend s dobrovolníky.

Eva

Představení týmu: Wyll

Poznávací znamení: Naprosto praštěnej smysl pro humor, který někteří považují za urážky. Ale není tomu tak. 

V NN působím již od jejího počátku. Ze své původní pozice náhradník jsem se (kdoví jak) dostala do „svaté čtveřice“. Už se moc těším, jak to letos bude probíhat, jací budou dobrovolníci, děti, zážitky… Už abychom začali :)

Děti v kojeňáku ve mně vyvolávají prapodivnou směsici pocitů. Většinou je to radost a něha, ale občas taky smutek, vztek, beznaděj, hravost, zadumanost, lítost, strach… Často ve mně hlodá otázka, zda jim toho náhodou více nebereme, než dáváme. Nicméně po většinu času věřím, že tohle všechno má nějaký smysl, a to mě žene dál. A až jednou dostuduju a budu mít trochu peněz, hodlám si vzít aspoň pár drobečků domů.

Myslím si o sobě každej den něco jinýho, záleží, která složka mé osobnosti zrovna převládá. Každopádně mě baví ty změny pozorovat.

Miluju bílé víno (hlavně rulandu), sýkorky, spoustu divný hudby, lidi (bohužel úplně všechny :), zvířata, kytky a prostě všechno živý, nekonečný debaty o všem a o ničem, čtení…. Jsem tak trošku šprt a podivín, ale jsem celkem neškodná. A před nedávnem jsem se, ke své veliké radosti a žalu sousedů a rodiny, začala učit hrát na bicí.

Nenávidím přetvářku (všichni máme svý pózy, ale všeho s mírou), návštěvy u zubaře, náboženský fanatiky, co mě otravujou na Český a pak taky ty velký plešatý pány, co se na mě z nějakýho důvodu zlobí.

Ve frakčním boji uvnitř NN se jednoznačně kloním na stranu rogeriánů.

A pokud chcete vědět víc, tak bude lepší, když zajdem na pivo nebo do čajovny, protože tohle je divnej způsob představování (teda pro mě).

Představení týmu: Marťa

V projektu NN jsem se ocitla před rokem, kde mě na schůzce ČASP díky mému zájmu o děti zaujal ze všech projektů nejvíc. Byla jsem jím byla naprosto uchvácena a letos se mi k mé velké radosti dostalo možnosti nadále se ho účastnit jakožto jedna ze spoluorganizátorek. Nemůžu se dočkat nových dobrovolníků, výjezdů, zážitků a zkušeností, bude to mazec!
Děti z kojeňáků ve mně vyvolávají pestrou škálu pocitů, ale většinou ve mně převládá chuť popadnout jich kolik unesu a odnést si je všechny domů. Do kolen mě pak dostávají jejich osudy, a to jak před, tak po kojeneckých ústavech.

 
Jinak jsem celkem klidná, ale patřičně ztřeštěná osoba a možná právě moje nevyléčitelná dětinskost je jedním z důvodů, proč tolik tíhnu k těm nejmenším. Jsem asi jediný člověk, kterého nenaštve, když se na palubě letadla ocitne s plačícím nemluvnětem (většinou mám chuť zabrečet si s ním). 

Mám ráda zbytečnosti, které dokážou zvednout náladu, miluju hudbu a hudební nástroje (nejnověji housle), ráda vyrábím infantilní šperky z fima, jezdím na bruslích, sleduju hromady anglických seriálů a sem tam překládám titulky, hraju v kapele, nebo se učím cizí jazyky.

Až budu bohatá, koupím si klavírní křídlo.

Představení týmu: Sabi

Poznávacie znamenie: Slovenka
V NN pôsobím, veľmi podobne ako Domi, už od jej skromných začiatkov. Ako mnohí iní, už na začiatku prvého ročníka na FF MU som sa nechala „zbaliť“ Tomášovou nekonečnou charizmou a pridala som sa k práve rozbehnutému projektu, ktorý ešte nemal žiadne konkrétne charakteristiky, ani hranice. Teraz, v treťom roku jej fungovania a s podporou, ktorú sa nám konečne podarilo získať, sa nepredstaviteľne teším na všetky novinky a zmeny, ktoré na nás čakajú.Jupí! A mojím predsavzatím na najbližšie 2 semestre je snaha o väčšiu sebaorganizovanosť a menej pochýb o vlastných schopnostiach.

Deti v kojeňáku vo mne prebúdzajú prapodivné vrodené pudy a inštinktívne reakcie, túžbu po masovej adopcii a malé-velké pochyby o duševnom zdraví našej spoločnosti (toto spravidla po zotmení).

Dlhodobo sa vlastným príkladom snažím presadiť určitú charakteristiku dobrovoľníkov NN – podivný účes. Myslím, že minimálne v organizačnom týme sú výsledky uspokojivé, možno až mierne nad očakávania J

Myslím si o sebe, že som tak trochu malá a blonďavá a možno by ste ma mali radšej spoznať niekde inde ako na blogu, bude to väčšia zábava!

Milujem vanilkové sójové mlieko a keď raz budem známou a dobre platenou psychoterapeutkou, nebudem piť nič iné. Dovtedy mi musia stačiť moje ostatné lásky – nezmysly, dredy, prapodivná hudba a nekonečné polemizovanie o neriešiteľných problémoch sveta (a ešte pár ďalších;).

Představení týmu: Domi

„Povinná část“

V NN jsem působila hned na jejím počátku, tak trochu v pozici „Tomášova pomocná ruka“. Pak jsem si dala rok pauzu (měla jsem trochu náročné období), a teď po návratu se těším, co se z toho všeho vyvine. Momentálně se starám hlavně o blog a snažím se nebýt moc cynická a kritická.

Děti v kojeňáku mě rozesmívají i rozesmuťnují, naštvávají i uklidňují, vyčerpávají i nabíjejí. Přesto, kdybych mohla, asi bych je všechny adoptovala. Zvláště pak ty s velkýma hnědýma očima. 

„Volné asociace“

Babí léto patří jednoznačně mezi moje nejoblíbenější roční období. Mezi ty další potom období dozrálých obilných polí, červeného listí (tzn. mezi žlutým a shnilým), prvního sněhu, řepkové a teplých večerů. Mezi ty neoblíbené pak zimní bahno a tma, Vánoce, období, kdy mží několik dní v kuse (a jak napsal můj oblíbený spisovatel Lustig - člověk si připadá jako v lahvi a kolem něj pomalu stoupá hladina vody) a když je jinak než by podle roční doby mělo být (což je teď skoro pořád). 

Myslím si o sobě, že jsem pesimistický melancholický blázen, který nemá rád změny (ale tak jednoduché to nebude).

Miluju kočky, hudbu a momentálně mám problémy s krční páteří.

Pokud by vás ještě něco zajímalo, komentáře jsou vám k dispozici :)

Počátky Náhradní náruče

Po dlouhém slibování výjezdu do kojeneckého ústavu Tomáš na podzim 2009 začal konečně něco dělat. To tehdy znamenalo, že v České asociaci studentů psychologie prosadil projekt, který se mírně vymykal. Odehrával se totiž tak daleko, jak jen to od Brna šlo, dál než za sedmero horami (např. Železnými, Žďárskými, Kavčími, Brdy, Doupovskými a bůhvíjakými dalšími) v odlehlé Aši. Při vzpomínkách na ašský kojenecký ústav se nemůžeme vyhnout asociacím s Pravidly moštárny, nebo Domovem na konci světa. Každopádně po troše organizování, výměně mailů s MUDr. Rákosem (tehdejším ředitelem KÚ v Aši) a výběru dalších členů týmu, se v říjnu 2009 vydala skupina 8 studentů psychologie a jeden kunsthistorik na prodloužený víkend do západních Čech.

A jaké to bylo a o čem to bylo a co se tam dělo?

Setkali jsme se s jedním z předních odborníků na náhradní rodinnou péči v ČR, s MUDr. Rákosem. Poznali jsme něco kolem 25 dětí ve věku od několika dnů do 4 let a potom mnohem starší dětí, které byly klienty přidruženého Ústavu sociální péče. Dozvěděli jsme se spoustu o adopci, ústavní a pěstounské péči. Viděli jsme brečící, nemocné a zanedbané děti, děti bez dostatečně intenzivního kontaktu s jednou pečovatelskou osobou. A také jsme viděli děti, které se smály, vrhaly se na nás i na hračky, divily se sněhu... A zažili jsme i velké nasazení a profesionalitu ošetřujícího personálu. A také snahu sociálních pracovnic, ředitele i psycholožky zařízení, aby dítě bylo co nejdřív ve stabilní a jediné náruči. 

V Aši jsme strávili jen pár dní, ale nějak nám to město, kde byl naproti kojeneckému ústavu veřejný dům, v ulicích prostitutky a spousta barů, kam se člověk bál vejít, přirostlo k srdci, takže jsme se tam pravidelně vraceli, dokud nebyl domov zrušen. Pochopitelně i kvůli hezkému okolí a noblesní architektuře, která pamatuje, že Aš byla jednou z výkladních skříní naší země. Během té již takřka tříleté zkušenosti jsme viděli leccos, sestavili poměrně stabilní tým vedoucích, které budeme postupně představovat. Během naší práce jsme z důrazu na děti začali zaměřovat naši pozornost na dobrovolníky, na které jsme náročnější a náročnější a věřím, že si toho i více odnášejí.

V současné době má organizátorský tým sedm členů, počet dobrovolníků a těch, kteří prošli náhradní náručí, stále roste. Školení dobrovolníků se zlepšuje a i organizátoři se snaží na sobě pracovat. Nakonec se náš projekt stal natolik zajímavý, že byl podpořen z programu Mládež v akci, a může se dále rozrůstat. 


Tom & Domi

Spuštění blogu

Dnes s oficiálním rozjezdem projektu Náhradní náruč zprovozňujeme i tento blog.

Vítejte :)

V následujících dnech se zde objeví článek o vzniku tohoto projektu, dále pak něco o nás a našich zkušenostech z návštěv kojeneckých ústavů.

Mějte se pěkně, NN