Poprvé na Kociánce

Pro Náhradní náruč to bylo poprvé na Kociánce, pro mě to bylo poprvé v Náhradní náruči. Tahle akce se od ostatních „náručáckých“ výjezdů nelišila jen novým pracovištěm, ale také tím, že jsme v Kociánce neměli zajištěné ubytování a každý den jsme tam docházeli. Všichni jsme tedy měli velká očekávání a úplně nevěděli, do čeho jdeme. Hned jak jsme poprvé vstoupili do areálu, se ale začal rýsovat obrázek našeho dobrovolnického víkendu v jasných barvách.
Dostali jsme se na oddělení, na kterém se nachází děti s nařízenou ústavní péčí, tedy děti z různých důvodů odebrané z rodin. Žijí tu v malých skupinkách s vychovatelkami a asistentkami, které se u nich pravidelně střídají. Personál nás přijal vcelku vlídně a samotné děti byly nadšené z nových tváří, hned se začaly zajímat o to, kdo jsme a proč jsme přišli.
Velkou část našeho programu tvořily venkovní aktivity. Buď jsme využívali možností areálu, nebo se vydali na dětské hřiště nedaleko Kociánky. Díky tomu, že nás bylo tolik, jsme mohli dětem poskytnout i méně všední zážitek – návštěvu lužáneckého parku, a to i se dvěma vozíčkáři. Dětem přitom byla určitě mnohem menší zima než nám, ale zatnuli jsme zuby nebo jsme se pro zahřátí s našimi svěřenci proběhli a tak jsme si společné chvíle venku snad užili všichni. I tak jsme pak ale ocenili vyhřátou výtvarnu, kde jsme dětem pomáhali s výrobou vánočních přáníček a lampiónů, nebo hernu, kde jsme zase stavěli autodráhy, ale taky jsme si skvěle zatancovali.

Víkend by neproběhl tak hladce bez našich skvělých vedoucích, které se ujaly nejen organizace, ale staraly se taky o naše plná bříška. Když jsme měly chvíli volno, tak s námi konzultovaly, co jsme právě prožili a byly prostě hrozně fajn.
Takže můj dojem z první akce s Náhradní náručí je víc než dobrý. Získala jsem cenné zkušenosti a hodně mě to nakoplo k tomu, abych se i jako studentka snažila víc dostat do praxe.
Když jsem poslední večer odcházela domů docela vyčerpaná, byla jsem hrdá na sebe i na celý náš dobrovolnický tým. Věřím, že i na Kociánce hodnotili naši první spolupráci pozitivně a brzy se tam vrátíme.

Pája

Školící víkend v Obůrce u Blanska (19. – 21. října 2012)

Nových zájemců o spolupráci s projektem Náhradní náruč bylo hodně. Krátce po uzávěrce přihlášek nám byl doručen e-mail s podrobnostmi týkající se školícího víkendu. Seznam věcí, které budeme potřebovat, v mnoha z nás vyvolával zvědavost, nadšení, trochu nejistotu, ale hlavně přesvědčení, že se o víkendu rozhodně nudit nebudeme. A taky že ne!
Již během společné cesty do Obůrky jsme měli příležitost seznámit se ostatními účastníky a některými vedoucími, čekání na autobus jsme si krátili seznamovacími a zahřívacími hrami. Na místo jsme přijeli v pátek odpoledne, kde na nás čekal zbytek organizačního týmu. Víkend mohl začít :)
Krásné, slunečné podzimní počasí nás provázelo celý pobyt, samozřejmě jsme toho využívali, a proto mnoho společných aktivit probíhalo venku. Byly zaměřené na seznamování se mezi sebou, na sebepoznání a sebezkušenost, dále na spolupráci ve skupině, motivaci a důvěru. Program byl provázen teoretickými přednáškami z oblasti vývojové psychologie, ústavní výchovy, náhradní rodinné péče, členové týmu nám sdělovali vlastní zkušenosti, seznámili nás s fungováním projektu, byly vedeny společné diskuze na daná témata. Pro některé z nás byla teorie opakováním, mnozí získali nový pohled na danou problematiku, doplnili si své dosavadní poznatky, pro další to bylo zase úplně něco nového. Myslím však, že každý si z toho vzal něco pro sebe, alespoň další náměty k zamyšlení.   
Abychom se všichni cítili po celou dobu víkendového programu příjemně, provázeli nás naši osobní andělé. Každý se stal andělem osoby, kterou si vylosoval. Byť jen milým slůvkem nebo malým vzkazem, který každý z nás mohl najít ve své osobní obálce, jsme se vzájemně mohli potěšit, pochválit, povzbudit se nebo si udělat radost. Nikdo z nás tak neměl důvod cítit se sám, přestože jsme se během této krátké doby navzájem seznámili a navázali nová přátelství. Ještě více potěšující bylo, když jsme na konci pobytu ve své obálce objevili mnoho dalších milých vzkazů, nejen od svých andělů. A to bylo možná pravým smyslem této „hry na anděla“. 
Za sebe, i za celou výpravu nováčků, bych chtěla ještě jednou poděkovat celému týmu Náhradní náruče za skvělý víkend, za jeho výbornou organizaci, za starostlivost o nás a nové zkušenosti, které jsme mohli získat. Děkujeme a těšíme se na další spolupráci :)

Terka

Z Opatova na rozlúčku

Práve keď sa august prelomil do svojej druhej polovice, „tým vedúcich“ nášho projektu sa rozhodol, že namiesto práce a povinností sa začne konečne venovať spoločnej zábave. Víkend za odmenu, ako sme ho v predchádzajúcich e-mailoch označili, sa tak trochu symbolicky konal v Opatove, kde sme sa začali skupinovo zoceľovať prvýkrát, niekedy počas minulej jesene.

Gatě dolů! :)

Aj napriek dovolenkovým a iným komplikáciám sa nás na chalupe zišlo viac než dosť. Wyll, Domi, Tomáš, Marťa, na skok Eváč, náš „finančný poradca“ Honza, fotografka Kristýna, zástupca dobrovoľníkov Vašek a ja – v tomto zložení sme vytrvalo relaxovali, jedli dobroty, ktoré sa na študentskom jedálničku zas tak často nevidia, pri lahodnom Úpadkov Mojite sme rekapitulovali naše pohľady na uplynulý rok. A aby som nezabudla na moju fakt najobľúbenejšiu činnosť – jeden druhého sme pred smrťou z tepla zachraňovali sprchami ľadovej vody, za účasti momentu prekvapenia.

Pri tom všetkom mi nedalo nemyslieť na to, že podobnej akcie sa už ako člen týmu nezúčastním. Spomínala som si na všetky zapeklité ale aj hrejivé okamihy, ktoré som si do pamäti vryla vďaka Náruči. Sústavný súboj pocitu vyčerpania po dni strávenom na herni s miliónom mrštných detských potvoriek a dobre vykonanej práce na večerných skupinových pokecoch. Priateľstvá nadobudnuté, transformované a posilnené vplyvmi udalostí, spoločných povinností a plánov. Plná schránka výhražných e-mailov zapríčinená mojou lenivosťou a následne týmová schôdza, na ktorej sa zase všetko odpustí.

V Náruči som strávila spolu 3 roky. Počas nich som si ujasnila kopec vecí o svete, o ľuďoch obecne i o sebe. Každému, koho zaujíma psychológia, sociálna práca, alebo vlastne akákoľvek nesebecká činnosť stále dookola odporúčam, aby sa prihlásil. Ja už ale viem, že pre mňa nastal čas hľadať zase iné zákutie, v ktorom je treba pomáhať. Preto sa s miestom v týme lúčim a uvolňujem priestor novému talentovanému flákačovi/flákačke s dobrým srdcom :)

Sabi

Júnové Vary

Júnový výjazd vo Varoch napokon úspešne prebehol aj napriek všetkým komplikáciám, ktoré sa vyskytli pred jeho zrealizovaním. Najskôr poodpadávala väčšina dobrovoľníkov, potom nastali zdravotné problémy aj vrámci samotného organizačného týmu, takže sa na poslednú chvíľu riešila krízová varianta, z ktorej vyšla krásne intímna skupinka v podobe dvoch dobrovoľníčok a mňa s Domi.

Víkend teda prebiehal v úplne inej atmosfére ako tomu býva v hojnejšom počte. Avšak nemôžem sa sťažovať, pretože takto sme aspoň bývali všetky spolu, nemuseli sme nikoho obháňať, aby prišiel včas na raňajky, ... Proste to bolo tak pohodovejšie.

Rovnako príjemný bol aj celý pobyt. Počasie nám prialo, a tak sme mohli celé dni tráviť s deckami vonku na záhrade, či na prechádzke s drobcami v kočíkoch. A hoci nám napokon nevyšlo plánované kúpanie, náhradný plán bol možno ešte lepší. Vybrali sme sa na výlet lanovkou na miestnu rozhľadňu, pri ktorej je aj minizoo, z ktorej mali tí najmenší z nás asi najväčšiu radosť. Ja som sa úprimne najviac tešila z výhľadu z vrcholu rozhľadne, na ktorú sa mi však napokon podarilo dostať len jedno dievčatko.

Vrcholom výjazdového programu však nebol tento výlet, ale informácia, že tri sestry sú konečne umiestnené spoločne v Dánsku:) Pre tých z nás, ktorí ich videli v domove opakovane (teda hlavne Domi) to bola naozaj tá najlepšia správa akú sme sa mohli dozvedieť.

Napriek osobnejšej  atmosfére, ktorá bola vytvorená minimom účastnikov však dúfam, že sa nabudúce na zastávke vo Varoch stretneme vo väčšej zostave ;)

Evka

Posledního čtvrt roku v Náruči

Jak jste si jistě všimli, poslední dobou se tu moc článků neobjevuje... je to trochu vyčerpáním, trochu tím, že každý z členů organizačního týmu má teď dost starostí i s ostatními oblastmi svého života :) ať už jsou to souborky, bakalářky, diplomky, jiné projekty, práce,  erasmus apod.

Poslední článek z nějaké akce je o Tišnově. Bohužel to byl náš první a taky poslední Tišnov. Měli jsme naplánované ještě dva výjezdy, ale oba nevyšly. Nějak jsme se nedokázali přenést přes šumy v komunikaci.

Na druhou stranu se nám ale podařilo uskutečnit dva výjezdy do Varů, které myslím byly velmi povedené. No mrkněte na FB na poslední fotky :)

Dále proběhl druhý školící víkend, který tentokrát měl úplně jinou podobu. Z nějakých dvaceti přihlášených dobrovolníků nám po všelijakých různých komplikacích jelo jen osm... a vzhledem k jistým nedorozuměním jich výcvikový víkend dokončilo jenom šest. Ale popravdě těhle šest stojí za to :) Myšleno bez ironie :) No a kromě komplikací s počtem dobrovolníků, jsme měly komplikace i samy se sebou... neminula nás střevní chřipka a třeba já jsem místo v neděli odjížděla v sobotu v poledne s horečkou... co se dělo noc předtím nechtějte vědět :) 

Taky jsme momentálně uprostřed navazování spolupráce s dětským centrem v Brně... doufáme, že to všechno vyjde... bylo by to totiž zas něco trochu jiného než děláme doteď... ale to se nechte překvapit :)

Užívejte jara/léta (kdo ví, co máme vlastně za roční období :) a mějte se krásně!

Domi

Představení týmu: Sami

Do NN jsem se nechala nalákat přes prezentaci projektů v rámci ČASP a to proto, že mám ráda děti a taky proto, že se mi líbily dredy Wyll, která nám ho prezentovala. Tak jsem podala přihlášku, jela se na víkend zaškolit, pak jsem začala jezdit do ústavů a najednou je ze mě slečna organizátorka – juniorka. Tak jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. A těším se.

Děti v ústavech ve mně probouzí spoustu pocitů. Třeba něhu. Hodně něhy. A taky radost, když oni mají radost, únavu po dlouhém běhání ve sněhu, chuť všechny si je odvézt domů, naštvání na společnost (občas i na ně, obvzvlášť na ty starší :)), totální dojetí, když si se mnou žvatlavě povídají... Nechávají ve mně obrazy a vzpomínky, které nikdy nezapomenu. 

 

Myslím si o sobě, že jsem upovídaná (což občas může být otravné a taky určitě je), kamarádská a umím vyjít skoro s každým. Taky jsem trochu bláznivá a baví mě to. Ztrácim věci. A směju se vlastním vtipům. (A vy byste měli taky, sou totiž fakt vtipný!). A občas začnu z ničeho nic divně tancovat.

Mám ráda (kromě dětí a lidí) maličkosti, které mě těší. Třeba černej čaj s citrónem a medem, válet se v létě na vysluněné louce, poslouchat tátovy staré gramodesky, jet na spontánní výlet, borůvky s cukrem (nejlíp ty z Beskyd), teplé letní bouřky (a běhání v nich), chození bosky, ofinky, cesty vlakem s kamarády a vínem, lízátka, Prahu (a její kavárny), dobré jídlo a kvalitní spánek (třeba pod širákem), bublifuky, sukně a šaty (obzvlášť, když se točí), poměnky, koncerty kapel mejch kamarádů, hloupý i chytrý filmy, básně/ičky, zkomolený slova, tancování a dalších asi tak milion věcí…

Představení týmu: Evka V.

Do NN som sa dostala hneď v prvom ročníku, cez projekt ČASP-y, ešte v období keď bol určený len študentom psychológie a neprebiehal takto "vo veľkom". Tento projekt bol pre mňa vtedy jasnou voľbou, pretože malé deti úplne zbožňujem :) a preto som sa ho zúčastnila aj hneď v ďalšom semestri. Po chvíľkovej pauze som naspäť v pozícií Juniora, poprípade ma už niektorí môžu poznať ako jedného z hlavných šéfkuchárov :P
Deti v kojeňáku vo mne vyvolávajú toľko pocitov naraz ako žiadne iné. Na jednej strane je to čistá radosť, ktorá je pre mňa prirodzená v kontakte s drobcami, pretože detský úsmev alebo smiech je naozaj niečo neoceniteľné :) Avšak je tu aj druhá strana, ktorá u mňa prevažuje asi vo chvíľach keď nie som priamo s deťmi, ale nad všetkým rozmýšľam. Vtedy pociťujem ľútosť a smútok nad ich osudmi, bezmocnosť nad tým všetko to zmeniť a hnev a nepochopenie nad tým ako ich niekto mohol opustiť. A takisto nerozumiem tomu prečo každému tak záleží na tom, aby ďalej šíril svoje, úprimne nie vždy podarené gény a prečo sa nenájde viac ľudí, ktorí by si tieto úžasné deti vzali domov a vychovali ich ako vlastné.

Okrem detí a zvieratiek mám strašne rada spánok, slnko, hudbu a dobré jedlo. A samozrejme aj príjemnú spoločnosť, uvítam však občasný pokoj od všetkého a od všetkých... Ďalej mám rada cudzie jazyky a momentálne som zbláznená do holandčiny, ktorú aj študujem.
Myslím si o sebe, že som energická a priateľská, často síce roztržitá, ale väčšinou sa dá na mňa spoľahnúť. A veľmi rada sa bavím s ľudmi všetkými možnými spôsobmi komunikácie, hoci mám určite najradšej tú osobnú.

Nový běh projektu

Jaro je tu a s ním se blíží další dobrovolnický víkend, výběr dobrovolníků, plánování nových výjezdů a spousta jiných organizačních věcí, ze kterých nám všem občas trochu hrabe.

V našem realizačním týmu se událo pár změn. Náš guru a zakladatel projektu Tomáš odfrčel do Holandska, takže jsem se vedoucím stala já (prý jsem mnohem víc od rány, což je asi pravda :) a zároveň jsme do týmu přibrali dvě nové členky, tzv. juniorky, které se vám v brzké době tady na blogu určitě představí.

Toť ode mne asi vše, mějte se pěkně, užívejte sluníčka a tak a tak :)

Domi

Lednový víkend v Tišnově

Během ledna se nám podařil uskutečnit výjezd do Dětského domova v Tišnově. Bylo to pro nás svým způsobem nové, protože předtím jsme působili spíše v institucích pro malé děti – tedy do 3 až 4 let věku. V tomto dětském domově jsou děti od zhruba 4let až do svých 18, takže nám svým způsobem byly i věkově blízké. Přesto pro mě bylo velmi zajímavé vidět, jak v odlišných světech se pohybujeme. A to nejen kvůli tomu, že děti z DD jsou nadané na tanec a skoro celý „děcák“ tančí, kdyžto já jsem schopný se pohybovat zásadně mimo rytmus. Ale samozřejmě podstatnější byly jiné věci. Sounáležitost sourozenců, snaha vyniknout a dostat se na výsluní, nejistota, co od nás mohou čekat. A samozřejmě prostředí, kde vyrůstají, je odlišné. Ale nepředstavujete si nějaké holé stěny, pokoje po šesti, v Tišnově mají rodinné buňky, kde vyrůstá 8 dětí, starají se o ně dvě tety a děti mají své pokoje po dvou, což je asi velmi podobné tomu, jak vyrůstáme my. Samozřejmě fungují jinak než běžná rodina.

Po příjezdu proběhlo představování a pak pár seznamovacích her, večer potom superstar, kdy jsme byli usazeni do křesel a děti nám ukazovaly něco ze svých posledních čísel a snažily se nás bavit. Protože tak nějak tušíme, že jsme tam nepřijeli proto, abychom seděli v křesle a nechali se je předvádět, tak jsme potom vzali program do svých rukou, vytáhli děti ven, uspořádali pár sportovních her, udělali pár úkolů pro menší děti. Nevyhnula se nám ani škola, tak jsme chvíli nahlas četli, s některými i trochu počítali a procvičovali vyjmenovaná slova, s těmi někteří opravdu bojují.

Celkově tedy pobyt hodnotím jako fajn a přínosný pro obě strany, i když budeme muset ještě na spoustě věcech zapracovat, některé aktivity si jasněji rozvrhnout a pro děti činnosti jasně strukturovat. Vzhledem k tomu, že se jednalo o náš první výjezd do nového zařízení, tak myslím, že jsme to zvládli dobře a těšíme se na případnou další spolupráci, která se nám snad podaří navázat.
Tomáš

,,Kojeňák" (december 2011)

Detský domov pre deti do troch rokov som mala možnosť navštíviť po prvýkrát a musím uznať, že to vo mne zanechalo veľmi hlboký zážitok. Pred odjazdom som mala trochu obavy z toho, aké to tam bude, či budem vedieť zaujať deti, či ma ony prijmú medzi seba a tak celkovo...či vôbec celý tento výjazd do ,,kojeňáku" bude mať nejaký zmysel.
Keď sme prišli do ,,kojeňáku", organizátori Tom a Domi s nami prešli všetkými oddeleniami v domove a my sme sa mali rozhodnúť, v ktorom oddelení chceme pôsobiť počas dňa. Náš deň v ,,kojeňáku" začínal budíčkom o ôsmej (cca) a od deviatej do jedenástej sme boli na herniach s deťmi, potom nasledoval čas na obed a po ňom od tretej do piatej opäť dve hodiny strávené s deťmi. Za seba môžem napísať, že človek bol po tých dvoch hodinách v herni poriadne unavený, ale za to, aby ste mohli vidieť úsmevy na tých detských tváričkách, Vám to určite stálo! S deťmi sme sa hrali s legom, s bábikami, čítali si knižky (aj nemecké :D), maľovali a kreslili sme si všeličo. Párkrát sme deti vzali vonku na prechádzku a myslím, že to bol zážitok pre všetkých, či pre deti, či pre nás a podľa mňa aj pre okoloidúcich, ktorí mali možnosť vidieť šesť slečien s piatimi kočíkmi, ktoré dopredu tlačia deti (s našou pomocou :-)). V každom prípade deti mali radosť a teda nemohla chýbať ani nám.
Čas, ktorý sme práve netrávili s deťmi, sme využívali s organizátormi na reflexie, na zdieľanie toho, čo sme práve zažili a na oddych.
Víkend v Karlových Varoch ubehol strašne rýchlo a my sme sa ani nenazdali a už sme sedeli v autobuse na ceste domov. Keď sa na to pozerám spätne, bol to pre mňa zmysluplne využitý víkend a ja som si z neho odniesla dobrý pocit, že sme aspoň na chvíľu niekomu mohli poskytnúť náhradnú náruč.
Na záver snáď len, že ďakujem za možnosť takéto niečo zažiť!

Ela

Karlovy Vary 15. - 18. 12.

Ještě na konci loňského roku v předvánočním čase se nám podařil uspořádat výjezd dobrovolníků do jedné z našich partnerských institucí v Karlových Varech, tedy do Dětského domova pro děti do 3 let věku. Lidově řečeno "kojeňáku". 

Výjezd to byl maličko hektický, plný nových podnětů, spousty milých dětí, úsměvů, občas i slz a pro stálejší dobrovolníky i nostalgických setkání s dětmi, které bychom již raději viděli v rodinách. Každopádně víkend byl nabitý, pohybovali jsme se na odděleních dětí starých necelý rok, které spokojeně žvatlají, převalují se a pokouší se lézt až po ty největší raubíře, kterým jsou 3 a více. 

Dobrovolnice i děti vypadaly spokojeně, všichni jsme měli pocit smysluplně stráveného času a osobně jsem byl rád, že se nám zase podařilo zbořit nějaké mýty, které tuto instituci obestírají. 

Těším se na víc takových výjezdů, kde uvidím děti nadšené z prvního sněhu, první krůčky a nebo budu moct třeba náhodou sledovat i to, jak některé děti dostanou pod stromeček "nové rodiče". 

Více takových víkendů!

Tomáš